Vodičková v Madridu doběhla na 34. místě, což jí bohatě stačilo k zajištění účasti na olympiádě.

Radko, velká gratulace. Olympiáda je v kapse, jak se cítíte?
Je za mnou splnění prvního cíle, který jsem si stanovila pro první polovinu sezóny. Teď přichází na řadu druhý, o něco těžší. Ráda bych se kvalifikovala na proslulý Hy-Vee Triathlon a to pokud možno již k první deadline, kdy právo startu získá pouhých dvacet žen z celého světa. Pak teprve budu moci říct, že se první polovina sezóny podařila.

Vaše účast na olympiádě je velkým úspěchem pro vás i pro celý český triatlon. Dostala jste po závodě hodně gratulací? Od koho vás potěšila nejvíce?
Od chvíle, kdy byl svět ještě více provázán vynálezem katalyzátoru povrchního přátelství pana Zuckerberga (smích), se člověk v podobných situacích musí připravit na konstantní přísun gratulací a “Like” na facebooku, na které ani nestíhá odpovídat. Nejvíc mě potěšilo, že jsem udělala radost mamince, sestřičce a prarodičům.

Jak byste popsala závod v Madridu?
Špatně jsem zaplavala, což jsem musela odčinit v cyklistické části. Kvůli složení startovního pole a vývoji závodu bylo od začátku jasné, že ani teoretická možnost, že bych se na OH nekvalifikovala, nepřipadá v úvahu. Celkem jsem si to užila. Dokonce i běh, který je teď mojí slabinou.

Olympijská kvalifikace trvala dva roky, jak byste ji celkově shrnula? Kdy jste se cítila dobře, kdy to naopak skřípalo?
Co se týče sportovní stránky, tak díky tomu, že jsem hodně bodovala na začátku kvalifikace, jsem měla celkem klid a pohodu v druhé kvalifikační periodě, kdy začala většina soupeřek bláznit a objíždět celý svět. Co se týče obecných pocitů, musím říct, že se cítím jako amatér, který se točí v profesionálním světě a sleduje, jak to lze dělat jinak a lépe.

Jak to myslíte?
Nevím, jak to vnímají ostatní kvalifikovaní závodníci, ale já jsem olympijskou kvalifikací procházela celé dva roky s pocitem “Co si nezařídíš sám, to nemáš“. Nejde jen o obecně známý nedostatek financí, kvůli kterému Česká triatlonová asociace nemůže hradit většinu nákladů spojených s účastí na závodech Světové série a Světového poháru, ale i o absolutně amatérské podmínky, ve kterých se na těchto závodech pohybujeme. Nemám problém namazat neopren vazelínou, nebo si s sebou vozit závodní kola, ale zdát si můžeme nechat třeba o spolupráci s fyzioterapeutem nebo profesionálem, který by kvalitně zajišťoval mimozávodní organizační nezbytnosti. Sice s námi někdy jezdí tzv. reprezentační koordinátor, ten je mi ale před závody nebo při závodech k ničemu. Za několik uplynulých let se mě zeptal, pokud si dobře pamatuji, jednou, jestli něco nepotřebuji. Navíc v okamžiku, kdy jsem stála připravená na startovním molu. Jeho účast na závodě Světové série měla třeba i tu podobu, že byl přítomen sobotnímu závodu mužů, ale bezprostředně po něm vyrazil na cestu domů. Zřejmě proto, že jsem na startu nedělního závodu žen stála sama. Celé roky jsem navíc bez jakékoliv podpory ČSTT/ČTA v oblasti vybavení základním materiálem, který je bohužel velmi drahý. Až v květnu jsem dostala aspoň reprezentační “šusťákovku” a tričko. Tričko, které mimochodem nemohu nosit, protože má na sobě reklamu propagující určitou značku bicyklů, což odporuje smlouvě, kterou jsem dříve uzavřela s jinou firmou. S takovými “drobnostmi” odporujícími reprezentační smlouvě si nikdo hlavu nedělá. Možná i proto, že samotná smlouva mi byla k prostudování a podpisu předána před pár dny. Abych ale nebyla jen negativní, spolehnout jsme se mohli naštěstí na podporu resortního sportovního centra CSMV pod vedením pana Jelínka a velice milým překvapením byla a je i finanční a nutriční podpora ze strany Mezinárodního olympijského výboru a Českého olympijského výboru. Všem těmto organizacím patří náš dík, bez jejich podpory by podle mne čtyři čeští reprezentanti na OH určitě nejeli.

Co tedy nyní plánujete?
Nyní nastal čas pokusit se o kvalifikaci na již zmíněný Hy-Vee Triathlon. A také vyjádřit vděk a oplatit podporu mým zahraničním sponzorům a klubům. To oni jsou druhým opěrným sloupem, bez kterého bych se na OH stěží kvalifikovala.

Budete se kromě snahy o kvalifikaci na Hy-Vee Triathlon připravovat i na Londýn?
Na červenec plánuji vysokohorské soustředění směřující k tomu, abych se kondičně dobře připravila na olympiádu. Při té příležitosti bych si ještě dovolila ilustraci podmínek, v jakých se připravujeme. To abych přidala pár otázek do již dříve rozvířené debaty, zda se čeští triatlonoví “olympionici” připravují spíše v amatérských či v profesionálních podmínkách.

 Povídejte, pro ilustraci…
Uvědomují si čtenáři přispívající v různých diskuzích, že třeba právě takové vysokohorské soustředění nikdo závodníkovi nehradí? Tedy s výjimkou příspěvku na stravu od CSMV, pokud je soustředění tímto sportovním centrem schváleno. Mají tito čtenáři představu, jak nákladné delší vysokohorské soustředění je? Myslí si snad čtenáři, že je profesionální, že na žádném soustředění (ať už společném nebo individuálním) není s reprezentanty masér, fyzioterapeut či lékař? Nebo že je profesionální, že při neúčasti těchto lidí, si případnou zdravotní a rehabilitační péči specialistů v daném místě hradí sám závodník? Osobně to vnímám tak, že jsme sportovci, kteří se pohybují v profesionálním ringu a jsme do značné míry podporovaní i státem. Ale na soustředění, závody, na maséra, na nové boxerky a botky si musíme přivydělávat “vedlejšáky”. Není to optimální, ale samozřejmě děláme vše, co je v našich silách. (smích).