Několik let již koketuji se závoděním na biku, letos v zimě mi chyběla motivace, proto jsem se rozhodla zkusit triatlon. Na první závod se tedy chystám už od zimy a pořád čekám, až se budu cítit fakt dobře a až budu mít dostatečně naběháno a naplaváno. Díky pracovnímu vytížení tento stav asi nikdy nenastane, takže jsem se rozhodla to prostě zkusit. Výběr závodu byl celkem jednoduchý....Dobříšský tvrďák (0,7-30-8)....mám to kousek od domova a navíc všichni tvrdí, jak je to hezký závod a taky...je to prostě lidový závod:-)

Přípravu jsem neponechala náhodě...načerpala jsem spoustu užitečných rad od zkušených triatlonistů (na ponožky a na rukavice se vy....) a zapůjčila si neoprén a spoustu dalších vychytávek (stahovátka na boty, popruh na číslo k běhu)

V pátek večer jsem začala chystat to neskutečný množství věcí, který jsou k takovému triatlonu zapotřebí.

V sobotu ráno vstávám asi o 2 hodiny dřív než je třeba, neboť se dostavila klasická předstartovní nervozita. Po vydatné snídani naposledy kontroluji všechny věci, nakládám kolo do svého pidiauta a vyrážím směr Dobříš.

Plavání

Vzhledem k tomu, že jsem neponechala nic náhodě a mám neoprén, snažím se do něj před startem co nejrychleji nasoukat....když si myslím, že už jsem nad ním skoro zvítězila, tak mám najednou zip na břiše...takže svlíknout a znovu se do něho nasoukat obráceně...no alespoň jsem pobavila několik závodníků kolem mě...

A už je tady start. Nervozita není zase tak strašná...prostě dnešní cíl je jasný, dokončit závod. Nikdy jsem neplavala mezi tolika lidmi a musím říct, že je to vážně maso....kilometry poctivě naplavené v bazénu stylovým kraulem jsou téměř k ničemu, protože v tomhle chumlu se nic jiného než prsa plavat nedá. Za první bójkou se to trochu natáhlo, takže už můžu styly alespoň střídat. Druhý okruh už zvládám celkem dobře...převážně kraul a kolem bójek, kde nastává tuhý boj o život radši prsa...

Kolo

Sundání neoprénu, obutí treter a nasazení helmy zvládám bez problému a myslím, že i celkem rychle. A už vyrážím na trasu kola. Vzhledem k tomu, že na biku jezdím, myslela jsem, že to bude hračka...ale ouva...po plavání vůbec nejsem schopná šlapat a navíc trasa ještě vede skoro celou  první polovinu do kopce. Až tak v polovině trati po dosažení brdského hřebenu, mám teprve pocit, že mi to trochu jede. Terén nebyl moc náročný 2 krásné sjezdy a jeden výstavní kořenový výjezd...do cíle se sjíždělo z kopce zpátky do Dobříše a hurá na poslední disciplínu.

Běh

Depo zase proběhlo celkem rychle a v pohodě. Běh je moje noční můra, moje nejslabší disciplína a musím říct, že 8km mě dost děsilo už od startu. Tempo proto volím více než volné, předbíhá mě spousta lidí, ale mě je to jedno. Mým jediným cílem je vydržet až do cíle. Na trati jsem měla chvílemi pocit, že už to prostě nedám, tento pocit se pak střídal s chvílemi, kdy jsem se zase naopak cítila celkem v pohodě. Těšně před cílem mě ještě dává jedna holka, ale já už před sebou vidím jen a jen cíl....

Jsem v cíli, sice pořadí nic moc skončila jsem 12 z 15 v kategorii, ale můj osobní cíl jsem si splnila. Nakonec to nebylo tak zlé :-) celkem rychle jsem se oklepala, doplnila tekutiny, dala ledovou sprchu a vydala se na cestu k domovu. Druhý den mě čekalo krátké vyjetí na silnici, a to bylo v pohodě. Největším zážitkem pro mě byla pohodová atmosféra tohoto závodu.

Triatlon je jako droga a člověk má pořád touhu se překonávat, takže další závod určitě brzy přijde, ale zatím nemám v plánu nic konkrétního.