Ibiza je místem triatlonu zaslíbená a to nejen v tom roce letošním, ale najdete ji v rodném listě kvadriatlonu a dlouhotraťaři si na ní také zažili mnohé. V letošním roce  se na ní mimo zmiňovaného premiérového ME v terénním triatlonu konalo hned následující den také mistrovství Španělska terénním duatlonu a na podzim tu bude i mistrovství v dlouhém triatlonu. Poměrně hodně na ostrůvek o velikosti 541 km² (mimochodem Praha má plochu jen o něco málo menší) a 36 tisíc obyvatel a to jsem jmenoval závody jen skutečně významné – těch ostatních, jsou desítky.

Drtivá většina lidí dnes jezdí na Ibizu za zábavou a jen bláhový jedinec může doufat v klidná zákoutí jakých na sousední Formenteře najdete stovky. To je pravděpodobně pozůstatek doby konce 60. let, kdy byla Ibiza hlavním evropským městem hnutí hippies. Dnes  veteráni generace Woodstocku na svou zašlou slávu jen vzpomínají a jejich přítomnosti si všimnete snad jen na pravidelném sobotním trhu hippies  nedaleko Sant Charles v severní části ostrova, který je mimochodem jen co by kamenem dohodil od startu ME.

V době ME jsem si na Ibize připadal jak v domově důchodců, kteří v těchto měsících masově Ibizu okupují a nenávratně tak přispívají k její devastaci. To vše za vydatné pomoci štědrých příspěvků z fondů EU, která se tak chce zřejmě odvděčit svým těžce zkoušeným pracujícím a doma už pro ně nemá místo ani čas.

Centrum závodu bylo nedaleko pláže Cala Boix. Plavání v moři na dvou 500 m okruzích, kolo na dvou 10 km okruzích a běh na dvou 3 km okruzích. Nádherná trať kola, celé v terénu, naštěstí žádný extrémismus pražské Xterry, ale náročná trať, po více či méně zpevněných lesních a polních cestách a cestičkách a po břehu moře, běh bez významnějšího převýšení, ale typický kros snad se všemi povrchy.
První se do vln ponořily ženy a nutno dodat, že už v tu dobu to byli vlny pořádné, jimž do 1 m mnoho nechybělo. Prostě do poklidného jihočeského rybníčku to mělo hodně daleko a podle toho to dopadlo. Z vody šla první Švýcarka Sibylle Matter, před nepříliš neznámými německými sestrami Vatlachovými, devátá Rakušanka Wasle a až 12. jediná česká žena Šárka Grabmüllerová, bohužel s výrazným odstupem na nejlepší. Na kole ale bylo vše záhy jinak – všem ujížděla Matter, dopředu se úžasně drala Wasle, třetí byla Holanďanka Van Lübek, čtvrtá Finka Kelja. Po kole se pořadí opět měnilo – s půl minutovým náskokem vedla Wasle, před Matter, třetí zůstala Lübek, Šárka Grabmüllerová byla 11. Anorektická Rakušanka (můj odhad: 37,5 kg i s postelí) upalovala za premiérovým evropským titulem a druhé Matter nadělila v běhu další minutu navíc, třetí skončila Van Lübek, devátá Šárka Grabmüllerová (dále jen magistra). Škoda žalostného výkonu v plavání – 6. místo bylo na dostřel.

V jednu hodinu po poledni odstartovala s tříminutovým náskokem elita mužů před kategoriemi Age group s mou účastí. Vlny v tu chvíli již skutečně dosáhli vysněné metrové výše a tak to byl pro rodilého suchozemce skutečně zážitek nevšední. Fackovali mě vlny i soupeři. Oproti magistře jsem však nějaké ty vlny očekával a trénink v plně zaplněném bazénu sklidil své zasloužené ovoce.

Závod mužů měl jasné favority v bratrech Llanosových (Hector & Eneko) a jedinou otázkou bylo, kdo z nich vyhraje. V plavání jim ještě stačil reprezentační kolega Rubens Bravo, ale to bylo také ze strany soupeřů vše. Llanosové naskočili na své biky, jež podle mého soudu musely mít jakýsi nepovolený přídavný pohon, protože to bylo naposledy co je soupeři zahlédli. Můj pokus o jízdu na podobný převod v též části tratě skončil objevivší se křečovou žílou na pravém lýtku a křečí v levém.

Bok po boku projeli celou tratí kola i běhu a v cílové rovince si to rozdali o titul. Tím šťastnějším byl tentokrát Eneko. Třetí skončil Bravo.
Neuvěřitelné sedmé místo v absolutním pořadí obsadil padesátník Rob Barel. Prostě kdo umí, ten umí …….
Můj boj o titul ve starcích 45-49 let  také nedopadl. Na své poměry jsem sice plaval jako velryba, sice nějaká postarší, ale přece jenom velryba, jenže ještě o více než minutu přede mnou lezl z vody jakýsi španělský delfín Ibanéz, rovněž z mé kategorie a navíc na zádech jsem měl starého známého wintertriatlonistu z Lichtenštejnska a dalšího španělského, asi tuňáka. S tuňákem a Lichtenštejncem jsem si na kole poradil a v běhu je odkázal do patřičných mezí, ale s delfínem Ibanézem se to nepovedlo. Na kole to ještě vypadalo, ale v běhu se choval vysloveně neslušně a nechápu kam se poděla pověstná španělská pohostinnost, když mi nadělil další půlminutku.
A zbýt jsme ho také nemohl, protože byl o hlavu menší.

Tak někdy příště, třeba za měsíc na ME Xterra na Sardinii.
Jestliže můžu na závěr hodnotit tak to byl skutečně skvělý závod v nádherném prostředí na atraktivním místě. Kazem na kráse je tak trochu vyčkávací taktika poloviny Evropy jak to vlastně mezi Xterrou a terénním triatlonem dopadne a tak nebýt domácích závodníků bylo by startovní pole hodně prořídlé. Ale na tom byla Xterra před pár lety úplně stejně. Je to jenom o tom čemu mi závodníci dáme přednost.

A musíme vlastně něčemu dávat přednost ?
Terénní triatlon, triathlon cross či snad Xterra jedno jest ……




Ivo Grabmüller z leva