Nevěděl jsem, co mám dělat a byl jsem příliš vystrašený na to, abych se zeptal. Proboha, říkal jsem si, když jsem tlačil své kolo do depa. Do čeho jsem se to sám sebe dostal?

Neměl jsem představu, jak si připravit věci v depu. Stál jsem tam v kraťasech a tričku a pozoroval ostatní, jak soustředěně provádějí své předzávodní rituály. Snažil jsem se vypadat zaměstnaně.  Ostatní ve svých závodnických dresech s barevnými nápisy mi začínali nahánět strach. Uvažoval jsem, jestli by se ještě nešlo nějak potichu vytratit, aniž by si toho kdo všiml.
Ze všech mých hloupých nápadů, říkal jsem si, tenhle je první na seznamu.

ilustrační foto: (Norman Stadler)

Nakonec jsem se postavil na startovní čáru. Zazněl výstřel ze startovní pistole. Už jsem neměl jsem na výběr, nebylo cesty zpět. Tento můj první závod byl obrácený triatlon, což znamená běh-kolo-plavání místo klasického plavání-kolo-běh. Jsem běžec, nebo jsem přinejmenším v mládí byl, takže tento obrácený triatlon by mi měl pomoci si zvyknout. Ale startovní pistole není protijed na strach. Jedna z mých nohou se pohnula, tak jako má mysl.
Běžím tak rychle? Jedu tak pomalu? Kdy se mé nohy přestanou cítit tak divně? Proč to tolik bolí?
Neběžel jsem tak rychle, nejel jsem tak pomalu. Místo toho jsem ukončil závod s pocitem úspěchu, jaký jsem předtím pocítil jen výjimečně. Změnilo mi to život.

S Katkou jsme minulý víkend pomáhali jako dobrovolníci při organizaci sprint triatlonu. Starali jsme se o cyklistickou část a zastavovali dopravu, aby závodníci mohli bezpečně projet. Povzbuzovali jsme je, když se trmácejíce ze studené vody probojovávali přes pláž na parkoviště do depa.

Tento triatlon je rájem pro nové závodníky. Tento rok zde bylo 150 nováčků. Jak jsem tak chodil sem a tam při přípravě místa závodu, pozoroval jsem výrazy těch 150 začátečníků, jak přicházeli a doslova zírali na vodu. Viděl jsem strach. Pamatuji si ten strach, také jsem ho cítil na svém prvním závodě. Když ke mně nekterý z nich váhavě přistoupil a ptal se na vodu, průběh závodu nebo jak se dostat do depa, cítil jsem tu nejistotu v jeho hlase. Slyšel jsem ten mě tolik známý strach a viděl jak se mu hlavou honí stejné myšlenky jako mně  před tolika lety … Do čeho jsem to sám sebe dostal?

Ilustační foto: (Cameron Brown)

Minulou noc se mi zdál sen. Zdálo se mi, že běžím Ironmana. Byl to jeden z těch snů, které vypadají tak skutečně, že když jsem ráno otevřel oči, cítil jsem se, jako bych opravdu ten závod absolvoval. Měl jsem ten nádherný pozávodní pocit lehkosti a dokonce jsem i očekával bolesti po výkonu. Trvalo několik minut, než jsem si uvědomil, že ležím v bezpečí své postele, ve své ložnici. Neabsolvoval jsem Ironmana. Byl to jen sen.

A když se mi vyjasnila mysl, uvědomil jsem si ironii toho všeho. Pamatuji si, že Ironman BYL pro mě snem po mnoho let. Ze strachu, který provázel můj první triatlon, se zrodil sen absolvovat Ironmana.

Ale Ironman už není snem. Uskutečnil jsem tento sen a prožil každou minutu emocí, které k tomu patří. Jednoho Ironmana už mám splněného a dalšího v diáři. Vše co jsem si přál, už mám.

Pořád si dokážu vybavit strach ze dnů, které jsem takhle požil. Snažím se nenechávat ty pocity minulosti, stále je tu pokora, která pochází z nevědomosti. A ikdyž mám za sebou 15 let triatlonových zkušeností, nikdy nebudu tak starý, abych neměl  sny.

Ze zahraničních materiálů připravily Eva Čokrtová a Eva Novotná