Jak probíhala aklimatizace uprostřed Pacifiku, přece jen jsi pořád ještě „zimní“ sportovec, ne?
My všichni jsme do tepla těšili, s tím žádný problém nebyl. I když pak to na místě na člověka zapůsobí. Spíš se mi ale chtělo spát, když nemělo. Olympiádu v Salt Lake City jsem zvládla taky, spíš naopak do Japonska jsem to měla horší. Přiletěli jsme na Havaj týden před startem v pondělí, to bylo tak akorát. V sobotu jsem se zrovna moc necítila, ale v neděli při závodě to bylo dobrý.

Měla jsi obavy před závodem v takových náročných podmínkách?
Trať na kole se mi líbila strašně. Bylo tam tolik možností, jak píchnout, nebo se vyválet. To se mi nakonec povedlo taky, lehla jsem okolo dvacátého kilometru v mraku prachu, ale přežila jsem to já i kolo. Poroučela jsem se na zem, a nabrala asi dvě minuty.

Trny kaiowe na této trati sice nehrozily jako do loňska pod sopkou Haleakalou, přesto byla jsi připravená na defekty?
Musela jsem rovnat kolo i přehazovačku. Ani neměla jsem žádné nářadí, jen slima na pomalý defekt. Jinak bych čekala na tátu nebo Martina Pospíšila, co jeli za mnou. Nejsem zručná, byl by to konec naději.

Na co sis před startem při premiéře věřila?
Projela jsem si výsledky holek a říkala si: Do sedmýho by to bylo super, do pátýho skvělý… A když už jsem dojela tak vysoko v pořadí a tak daleko přes půlku zeměkoule, co kdyby náhodou, to vyšlo… až k medaili. To by byla bomba, přemýšlela jsem si.

A jak se to pak vyvíjelo?
V depu po výběhu z vody jsem si kontrolovala pozici jen podle počtu kol elitních závodnic.  Z těch dvanácti už tam zbylo jen moje, takže jsem vůbec nevěděla, jak jsem na tom. O to zajímavější pak bylo předjíždění. Nevíš, jak jsi na tom, jen koukáš na ostatní holky, co mají napsaný za číslo na noze, jestli věkovou kategorii nebo elitu. Jenže v tom prachu už tolik vidět nebylo. Ale měla jsem radost, šlo to dobře.

Jela jsi trochu s rezervou, aby tě nepostihl kolaps v žáru?
Až budu u Cariny Wasle, pak to rozjedu, říkala jsem si. Ale jí jsem dostihla až v běžeckým depu. Měla asi nějaký problém. Věděla jsem, že se musím relativně šetřit a po pádu jsem toho měla už docela dost. Proto běh nebyl ideální. Jenže Renata (Bucher) není na suchu tak dobrá a Melanii (McQuaid) srazil kolaps, to jsem ani nevěděla.

O medaili jsi tedy zabojovala až v cílovém úseku?
Lidi na mě řvali, začala jsem tušit, o co jde, i když po třech hodinách závodu už moc nevnímáš. Do cíle zbývalo asi 400 metrů, 150 po pláži a pak po louce nahoru. Po deseti kilácích běhu jsem uviděla nějakou ženskou a řekla si, zkusím to. V písku to nešlo, až pod kopečkem.

Takže sis vychutnala úspěch ještě kousek na trati?
To bylo super, asi třicet metrů před bránou jsem to už věděla. Prožila jsem nejlepší okamžiky a mohla se položit v cíli.

Zažila jsi podobný pocit někdy na lyžích?
Jednou s Kamčou Rajdlovou po třetím místě ve štafetě v La Clusaz. Ale tohle bylo úplně jinačí. Lidi tady jsou víc pohodovější, cítíš míň stresu. Čtvrtá Renata byla taky v pohodě, i když jsem ji takhle na poslední chvíli předběhla.

Slavila jsi víc ty nebo táta Jaroslav Balatka, mistr světa mezi borci, co mají 56 – 60 let?
Po loňském druhém místě byl moc rád. Loni povídal, musím se vrátit. Jenže pak ztratil motivaci a chuť, vůbec netrénoval. Až na poslední chvíli to dohnal. A byl na tom líp než loni.

Setkala jsi se s Lancem Armstrongem?
Já ho ani neviděla, ani vteřinu. Když jsem dorazila do cíle, on už asi odpočíval někde. Vím, že spadl na kole a pak měl potíže při běhu. Někde bylo to slunce tak strašně ostrý, že se nedivím, že plno lidí skončilo na kapačkách.

Brzy po závodě jste zamířili k domovu. Maui je čarokrásný ostrov, stihli jste i cestovatelské zážitky?
My ten týden už netrénovali. Jezdili jsme na výlety, viděli želvy, vodopády, surfařské pláže, zvládli jsme všechno.

Dosáhla jsi možná největší sportovní výsledek kariéry – jsi stále lyžařka, nebo už triatlonistka?
Lyžařkou se už dlouho necítím, snad jen původem. Ale nejsem ani triatlonistka. To bych musela umět plavat.

Co tedy dál v Xteře, můžeš myslet ještě výš?
Myslím, že jsem dosáhla maximum. Sice jsem ztratila pádem na kole, ale zase získala tím, že zabalila Melanie a Julie Dibbens vůbec nenastoupila na start.

Tedy vyrazíš za rok znovu?
Radši nic neříkám. Ještě před pár týdny jsem říkala, že na Havaj nepojedu. Bez rodiny už bych jet nechtěla, to je strašně těžký si pak vychutnat radost.

Co jsi přivezla patnáctiměsíční Marjánce kromě medaile?
Dostala cestovní kufřík, už si s ním hraje.

Takže může se vydat na cesty s tebou! Jirka Kokeš měl s sebou i fandící vnoučata!

Jo, tak to teprve uvidíme…