Bolton = Havaj. Tak zní déjá vu železného Pavlíka
Tak tedy znovu Bolton - oživoval jsi vzpomínky, nebo ses chystal vystoupit ze stínu zapomnění?
Bylo to evidentní déjá vu. Mise po šesti letech, které jsem strávil pořád na cestě nahoru dolů. Nepřemýšlel jsem o Havaji, ta zůstala mimo myslitelné představy, ale chtěl jsem si připomenout a zajet Ironmana, to byl hlavní cíl. Mám k tomu místu citový vztah, mám rád anglickou krajinu. Tehdy se mnou vyrazila i dcera ještě jako studentka, teď jako dospělá vdaná žena.
Co se tam ještě změnilo kromě termínu?
Plavání bylo stejné, jen se rolovalo, nestartovalo z vody. Cyklistika ještě kopcovitější, hrubý asfalt, opravdu kolo pro otrlé, hrazdu skoro nepotřebuješ, borci moji úrovně jezdili okolo šest a půl hodiny. Na běhu se objevily jen drobné změny, závěr vedl atraktivněji v centrálním parku ve městě, atmosféra se zlepšila. Garminy mi ukázaly hodně poctivé vzdálenosti na všech disciplínách.
Každopádně ses, ty poctivák a dříč, řádně připravil, že?
Loni v srpnu jsem byl na operaci menisku, tu jsem plánoval od jara. Nemohl jsem běhat, další sezona padla. Odskočil jsem si víc na kolo, dal jsem 250 km maratonu Krušnoton. Začal jsem běhat někdy o Vánocích. Připravil jsem se tak, co mi půl roku dovolilo. Zvládl jsem až patnáct hodin týdně.
To zní slušně. Přesto čas v cíli se zastavil víc než o hodinu horší než před šesti lety?
Dal jsem stejné plavání, vyrovnaný osobák – 1:06:41 (18. místo), tehdy se mi to zdálo kratší. Kolo jsem měl o 45 minut pomalejší (6:35:47), ale jen o jednu pozici horší. A maraton jsem o devět minut natáhl (3:25:32), přitom jsem seběhl deset lidí, posunul se na sedmé místo a měl nejlepší čas v kategorii. Čistě s výkonem jsem spokojený, víc jsem dát nemohl. I did my best!
Bylo to drama.
Měl jsem informace na trati od půlky cyklistiky. Zariskoval jsem a trošku zazávodil, což se při Ironmanu nemá. Ale podařilo se to. I maraton jsem rozběhl rychle, první půlku za 1:38, druhou jsem pak ztuhnul. Pořád jsem koleno trochu cítil, byla to psychologická brzda. Mám prasklý vaz, což mi doktor zjistil až při operaci. Ale nedoporučil mi plastiku, že nejsem fotbalista, že není nutná.
Pět let od Havaje jsi sportoval míň, než jsi chtěl. Tehdy jsem se tě ptal, co dál, po naplnění snu.
Bavilo mě to, rval jsem to hned po Havaji. Což byla fatální chyba. V euforii po třech a půl letech přípravy jsem začal trénovat okamžitě po návratu domů místo, abych si dal měsíc odpočinku. Překlepal jsem jaro a pak to začalo. V září 2014 jsem si ještě zajel osobák v Podersdorfu pod 10 hodin. Další rok 2015 mi odešla záda, nemohl jsem nic. Pak se to střídalo - přetížený sval, bolavá záda, pořád stejný příběh. Platil jsem si Czechmana a pak ho nejel, pravidelně. Až loni jsem se už konečně cítil dobře a přišlo to koleno.
Už nejsi svěřencem Martina Dvořáka, jedeš si podle svého?
Trénuju se sám. Martin mně předal nezbytnost systematického přístupu, vštípil zásady koncepční práce a předal řadu jednoduchých, ale velmi smysluplných hesel. Něco jsem si načetl, k tomu přidal zkušenosti z pocitů, wattmetrů a pulsmetrů. Eviduju si a rozlišuju tréninky, ale není to jízdní řád, se kterým se nehýbá. Naslouchám tělu, píšu si trénink v hlavě, a změním ho i hned po výběhu, když se necítím a pak nemám depky z toho, že něco nesplním.
Změnil jsi práci, tehdy jsi pracoval na magistrátu a stíhal deset až dvanáct hodin týdně.
Odešel jsem do privátu, což je jako den a noc, jiné prostředí. Působím ve společnosti FINEP, dělám akvizice, lokality, přípravy projektů. To, o čem se říká, že trvá deset let, než se projekt opravdu rozjede. Měl jsem ale štěstí, že jsem nalezl podporu, respektují můj triatlon a mám větší flexibilitu. Jednou týdně si dovolím home office a udělám i delší trénink. To mi přispělo. K dobré přípravě musí být pohoda, zdraví, práce, rodina a určitě i finance.
Rodinka je pořád při tobě, myslím na trati?
Moje ironwoman se stále obětuje a připravuje mi servis se vším všudy. To funguje perfektně, bez ní by to nešlo. Děkuju.
Jak tedy naložíš s nečekaným slotem na Havaj? Před šesti lety jsi zajel napoprvé na „amatéra“ skvělý čas 10:32, pojedeš ho překonat?
Oslavil jsem to už v Boltonu, až jsem zvednul Anglány ze židlí. Nejdřív tam měly být čtyři sloty, bylo jich pět, dva lidi odmítli… Pořád jsem si nebyl jistej. V depu jsem měl prázdný kolo, musel jsem měnit duši, protože jsem předtím jen utáhnul ventilek a v cíli mi chybělo minutu a půl na šestého. V roce 2012 mi to uteklo o jedno místo… A teď ještě v padesátnících bral třetí slot až čtrnáctý. Jsem šťastný, spadlo to jako blesk. Tehdy jsem dřel za jasným cílem. Teď mi bohové sportu nadělili za to, co jsem triatlonu dal.
Víc si to užíváš?
Jinak, emotivně silněji. Celá dřina a vytrvalost měla smysl. Poprosil jsem ženu, aby se mnou zase jela. Mám cíl odjet to tam co nejlíp, nezkolabovat. Ostatní je bonus. Nejedu si to užít, to neříkám, ale ani nemám jen závodní ambice. Chci zúročit zkušenosti, něco si připomenout, prožít celý pobyt a vytvořit nové vzpomínky, udělat si krásný výlet. Ale už to jsou nehorázný peníze… Jen startovné a základní poplatky dělají přes 1300 dolarů, právě jsem to poslal. Tehdy to bylo 700. K tomu letenky, bydlení.
A co pak dál?
Uvidí se. S triatlonem zemřu, nepřestanu ho dělat.
Tomáš Nohejl