Slavnostně včera otevřenou pláž v zatopeném lomu s malými říčními kameny máme cca 200m od penzionu. Noví závodníci přijíždějí. Kola na střechách nevěstí nic dobrého. Jak říkal Franta Kocourek blahé paměti, Nevidím v tom zádrhel, dostaneme na prdel. Vstáváme. Bude krásný den. Bohužel ne na HalfIronmana a s objemy tréninků, které mám za sebou já. Ve společné kuchyňce potkáváme a dáváme se do řeči se zahraničním doprovodem závodníka. Hned je nám jasné, že je to jiná liga. Rekapituluju. Posledních 14 dní dvoufázový trénink, test co tělo vydrží, celkově za poslední dva měsíce na kole lehce pod 500 km – v pravdě nic moc, ostatní jsou už na 4000, běh trochu lepší a nejlepší asi plavání, které mě tuto sezonu opravdu chytlo. Snídáme. Se zapřením do sebe láduju kaši. Přesladil jsem – fruktózou a zbytky kokosek. Přemlouvám se a polykám poslední sousto, energie bude potřeba. S Kamilem připravujeme hromádky. Na plavání, kolo a běh. Jdeme se přihlásit jako jedni z prvních. Vítáme se s organizátorem Dušanem. Přinášíme si věci a Kamil vyráží na prohlídku tratě. Já radši ani nechci vědět, co mne čeká. Pozoruji vlnící se stromy v okolí lomu a zčeřelou hladinu. Fouká.  Diskontuji poslední informace od pořadatele, že až na jeden kopec se dá vše jet na velkou pilu. Vím, že v nohou to fakt nemám. V určitých kruzích mi říkají outlonožka, o svých svalových dispozicích na kole mám jasný názor. S klasikem si v duchu opakuji – rezervy jsou značné. Bohužel, ať dělám co dělám, svalová hmota mi na nohou nepřibývá a zničit se dřepy pod činkou nehodlám. O kolena se bojím. Jedu na čmeláka a nejsem sám. Jediné co jsem si oholil je podpaží, abych se nepodřel o neopren bez rukávů.

Dušan a Kamil

Vidím ve frontě prvního známého. Připravené alibi, tolikrát recyklované, že mám asi virózu, Martin nebere. „To říká každý, buď ve viróze nebo po ní a pak zajedou super čas. Co tam máš dál?“ Měním konverzační téma. „Jdeš to v gumě?“ „Na mě se nedělají, briskně odpovídá Martin. Mám několik kilo houbovité hmoty pod kůží.“ Prosím o svolení s citací. Přikyvuje. (Mimochodem excelentní plavec, spolubydlící z motýlkářského kempu, bývalý vodní pólista. Ve výsledkové listině čas hluboko pod 6.)

V depu přibývají nová kola, cenové relace 50 -150 tisíc. Vidím známé tváře dlouhých triatlonů, světovou extra třídu, české mladé talenty. Počet účastníků se ustálil na 87. Rekordní účast a pro pořadatele velké překvapení. Počítali se 60, ale vše zvládají.

Druhý známý, spolužák z VŠ. Nakonec stejným časem obhajuje minuloroční umístění. Prohazujeme pár slov, snad na mna počká v cíli a bude čas ještě něco probrat.

Nechávám se popsat a jdu doladit poslední věci ke kolu do depa, chystám věci do tašek, mažu se a přichází na řadu i nezbytná proprieta v podobě 8 kusů živočišného uhlí a Imodium, o kterém lidi z Janssenu v marketingu říkají, že zastaví i mezinárodní rychlík. Zažívací trakt dostane zabrat, to ví všichni sportovci bez rozdílu. Tolik energetického gelu co se sní obvykle člověka nominuje mezi strašidla žijící ve slizové řece v Ghost Busters.

Rozprava. 10 m od břehu v 1,5 m hloubky 22C. Neopreny povoleny. Hurá. A jde se na rozplavání. Navlíkám se do gumy. Připevňuju čip a pomalu se rozplavávám. Voda vře. Připadám si jako Krasomila z módní policie. Odhaduji, podle značek a ceny neoprenu, kdo je dobrý plavec. Poslední foto s Kamilem. Řadím se dozadu.  Plave se na 3 okruhy, vše vyznačeno bójkami. Nesnáším bitku o pozice. Člověka to jen rozhodí, mašina triatletů ho pomlátí jako kombajn zrno. Neriskuji.
Výstřel. Jde to hladce, až se divím. Prvních 200 metrů kontaktní plavání, pak se dělají rozestupy, nebo se mi to zdá? Otočka a já zjišťuji, že na pravou ruku naplavávaná bójka je neuvěřitelně daleko. Chyba, kterou koriguju až za dalších 300 metrů. První průplav kolem startu. Pole se potrhalo. Divím se, jak to jde hladce. Začíná mne píchat v rameni. Ještě aby se tohle rozjelo. Tělo pořádně nestrávilo hutnou ranní kaši. Naštěstí bolest odeznívá. Kontroluji směr. Vidím že se pole roztrhalo do skupin. Vepředu elita, pak další skupina kterou vedu já a někde tuším drobné skupinky slabších plavců. Skrytě doufám, že se mi povede parádička, jestli zbudou síly. Bójky nyní míjím kontaktně, takže žádné ztráty. Posledních 300 metrů protahuji záběry a dochází i na exhibičního motýlka. Vylézám z vody. To se mi ještě nestalo. Nemám motolici, z vody vybíhám rovně.

Dušan

V depu světe div se, spousta kol. Převlíkám se, rvu do pytlů neopren a plavky a vyrážím během z depa. Na konci zóny přepínám hodinky a vyrážím. Pro jistotu volám na jazyka – domorodce zvědavě koukajícího přes plot, jestli ti cyklisti jeli tudy. U mě nikdo nikdy neví. Jsem schopný zabloudit i na rovné chodbě. Dostávám se do tempa. Vítr bude problém, to vím. Jedeme ve volné krajině. Dávám do sebe energetickou tabletu s minerály a piji. Půl energetické tyčinky přijde na řadu až za 40 minut, jen co si tělo zvykne na nový motorický stereotyp. Tuším, že plavání bylo velice dobré. Na dobrý pocit ale do cíle nedojedu. 1,9 90 a 21 km se rozhoduje až na běhu. Přepálené kolo může znamenat velkou krizi už na této disciplíně a hlavně nedostatek sil na běh. Sjezd z kopce. Tachometr ukazuje 51 km/h. Čekají mne esíčka ve výjezdu, cca 1 km. Rozmýšlím se, jestli mám předjet. Snažím se držet pravidla pro jízdu v háku. Je nutné držet rozestup 10 m před a 10 po předjetí, míjet 1,5 metru vlevo a manévr provést ve 30 sekundách. Pokouším se o předjetí. Mám potřebu něco pronést. Spolubojovník odpovídá, že mu hercna valí na 165 a že se musí krotit nebo se utaví. Vyjíždíme na vrchol. Málem nás to sfouklo. Následuje sjezd a relativně pěkná rovinka, na níž navazuje táhlý kopec. Blížíme se k otočce. Beru vodu. Cca 1,5 km za mnou je Kamil, pěkně mne stáhnul. Kolo a běh umí. Snažím se na to nemyslet. Jedu dál. Druhá půlka tyčinky. Musím jíst. Sice posledních 5 let nežaketím, ale kdyby mi najednou došlo, nic s tím neudělám. Podle tepů se držím v aerobní zóně, acidózu bych měl mít pod kontrolou. Křeče se také nehlásí, vápník hořčík zinek braný jako prevence 14 dní před závodem evidentně pomáhá. Litovel. Průjezd městem a měření mezičasu. Vymotávám se z města a znovu boční vítr. Tlačím do sebe gel. Fuj. Jsem přeslazený. Ionťák střídám s vodou a naředěnou colou. Průměr klesá, voda došla. Těším se na otočku. Odhazuji bidon a beru si nový s čistou vodou. Kurevské vedro, druhý den se dozvídám, že padl teplotní rekord, 32,4 C v Klementinu. Kde na to mám asi natrénovat? Adaptace na specifické teplotní podmínky trvá 7 dní.

Jestli byly za poslední měsíc a půl tři takové dny? Kamil mě zase stáhnul. Přichází poměrně rozbitý úsek silnice, ale minule to tady svištělo. Využívám ho k bezpečnému protažení, vytlačení zbytku gelu – víc už toho nepozřu a rozředění vodou.  Najednou slyším ssssss. Pyča, pronáším spontánně svojí osobní mantru pro podobné situace. Nezmatkuj, říkám si po 10 sekundách, když cítím, že kolo nevykazuje nestandardní chování, mezi cyklisty přezdívané žvejkačka. Koukám na přední kolo a vidím celofán mezi vidlí dřící o plášť. Vyndavám ho a je klid. Ve vesnici dojíždím dalšího závodníka, zbrzdil ho traktor. Společně nadáváme a zvedáme si adrenalin. Budeme ho potřebovat. Zvlněná rovinka, protivítr. Využívám faktu, že kolega jí a předjíždím ho. Očistec začíná. Svaly už nefungují, jak by měly. Tam kde jsem jel kopec 20, teď stěží 16. Těším se nahoru, spustím to a odpočinu si, protáhnu se. Pak mne čeká poslední rovinka a Litovel. Vjíždím do města. Náměstí.

Sesedám z kola, předávám ho pořadateli a běžím pod stánek, křičíc osmdesát čtyři. Někdo mi podává tašku. Převlíkám se. Přilba, brýle nechat, nasadit čepici, tretry,…sakra, nechal jsem si cyklistické elasťáky. Svlíkám se, beru trenky a přebíhám k občerstvovačce. Zdraví mne Kamil, právě přijel – zase mne stáhnul. Radka mne povzbuzuje. Vybíhám. Okruh je pomalý, byl jsem varován, byť vede ze 65% parkem, tedy ve stínu. To, co je v otevřeném prostoru je ale peklo. První občerstvovačka  za 2,5 km. Leju na sebe vodu, do sebe vodu. Vybíhám, míjím borce co se sotva vleče. Nemám moc sil s ním prohodit ani slovo povzbuzení. Konečně stín. Otočka na 4. km a nekonečný běh lesem. Můstek přes řeku, na 20 metrech 2 metry stoupání. Neuvěřitelně mě to rozhodí. Sbíháme se tři. Jdu se vych.. prohlašuju po chlapsku dodávajíc situaci na vážnosti. Půl minuty stojím a zkouším analyzovat situaci. Bud není co, nebo se musím uvolnit a počkat a že se svaly hráze a Kogeluv sval uvolní. Stalo se. Načůrám asi 20 ml moči s konzistencí a barvou jako po třech kůrách antibiotik a  B komplexu forte. Není tam krev, je to dobré.

Schopnost absorbovat tekutiny žaludkem při intenzivním sportovním výkonu je omezená cca na 0,5 litru za hodinu a k optimální teplotě 13C mají vody v kelímkách tak daleko, jako já k úřadu kmenového náčelníka v Ugandě. Borec se ke mně přidává, dobrý nápad. Asi si i on hledal vnitřní záminku proč aspoň na chvíli zastavit. Nedivím se mu. Pokračuju. Druhá občerstvovačka. Další picí procedura kombinovaná s umytím. Vybíhám znovu na nechráněné prostranství. Můstek. Chvíli jdu. Dávám se znovu do běhu a tento výraz používám jen ve velice volném smyslu slova, dokonce bych řekl, že jen pro ty, kteří mají velice silnou fantazii. Vbíhám na náměstí. Občerstvovačka. Radka mi něco říká. Koukám do ztracena. Vnímám nějaký, snad secesní dům v pozadí. Vnitřně se připravuju na to, kolik toho půjdu a kolik poběžím. Jak je to s tou hlavou a vůlí. Co to říkal ten magor Dean Karnazes, který si ráno dává maratón a pak doma dětem před školou připravuje snídaní? Snad to půjde. Bohužel, doslova. Jen co vyběhnu z náměstí, první stín a mimo dohled lidí co mají víc než jednu dioptrii a zapomněli si brýle. Zastavuji, předkláním se abych si odpočinul. Záda. Co záda, všechno bolí! Kurva, chtěl jsem až k první občerstvovačce a až tam odpočívat. Rozbíhám se, praží na mne sluníčko ostošest. Občerstvovačka. Piju, opřený o stolek. Kamil přibíhá. To se mi snad zdá. 

Vypadá úplně svěže. Kromě krví podlitého prstu týden starého ze sauny se dozvídám, že si ještě ve vodě rozřízl chodidlo. Je to bojovník. Vnitřně kalkuluji.  Uvisím ho? Asi ne. Je mi to jedno. Jasně že není! Dáváme se do zrychleného pohybu, který znovu k mému velkému úžasu připomíná běh. Docela stylový. Periferně sleduji jestli Kamil kulhá. Běží fakt stylově. Prohazujeme pár slov. Hlavní téma, Litschau nikdy. Taková kravina! Dělá mi problém artikulace. Snad patnáctkrát chci říct běž, jdu, s… na to.  Vysvobození přichází po čůracím mostíku. Kamil jde a říká mi ať pokračuju. Ulevilo se mi. Taky zpomaluji. Dáváme si limit chůze do značky 300m občerstvení. Ta ale dlouho nepřichází, dáváme se znovu do běhu. Znovu chůze. Konečně. Kamil bere kelímek, zkouším se znovu vyčůrat, tentokrát je to lepší, objemem. Kolem projíždějí cyklisté, je mi to jedno. Docházím s jedním borcem Kamila. Borec říká, že se mu chce blejt a že už neví co by snědl.

Kamil a Dušan

V cíli ho vidíme u guláše s pivem, to ale předbíhám. Dáváme se znovu do běhu. Spekulujeme nad časem, který dáme. Nemám sílu si ani přepnout hodinky a zkontrolovat kumulativně všechny disciplíny. Kamil začíná zpívat motivačku co jsme si pouštěli v pátek v autě spřádajíce plány, jak pojedem Litschau. Pred polnocnym barom… přidávám se. Nálada se zlepšila, svaly ne. Poslední zatáčka je na dohled, ulice vítězů a mě pípají hodinky mezičas na 20. kilometru. Přidáváme. Plichta je domluvená. Kamil dělá kamarádské gesto, které si nezasloužím, myslím si opak, udělal neuvěřitelný stíhací závod, v cíli by měl být první on. Kdybych ho nepotkal, poslední kolo odejdu v daleko větších dávkách. Vbíháme spolu do cíle za bojového pokřiku Krleš a vítězným časem 5 53 07.  Radka nás fotí a gratuluje. Pronáším na náměstí z posledních zbytků sil celý závod připravovanou řeč o tom že prodávám všechno sportovní náčiní, učím se pít pivo, kupuju plazmu a chipsy a oříšky a před televizí už teď budu do všech sportů jen kecat.  Za chvíli je ale líp, jedeme se vykoupat do lomu a za necelou hodinku, s normální barvou moči spřádáme plány na Litschau. Kamil se v dobré náladě domáhá zastávky na nákup chro chro produktů (tláča v pátek koupená v Plusu mohla být jedním z mozaiky přispívají k jeho výkonu) a já se těším na zítřejší klidnou neděli, tušíc zajímavý regresní zážitek se stavbou hradu z krystalů z mořské soli a téměř metafyzickým, rozhodně však mnohoznačným pohřbením Karkulky do hrobu falešné identity. Ale to už je jiný příběh známý jen jednomu zasvěcenci a harddisku průmyslové kamery.

http://www.hanackypohar.com/files/vysledky-grafilit-half-2008.html