Trenéři si svá "trenérská tajemství" bohužel nechávali sami pro sebe. Říká Luboš Bílek
Začnu s tím, že již nepůsobíš v České republice. Po několika letech ses vrátil zpět do Švýcarska. Co tě k tomu vedlo a jak hodnotíš své rozhodnutí?
O návratu do Švýcarska jsem uvažoval už skoro rok. Když jsem se stěhoval v roce 2020 zpět do ČR, nenapadlo mě, že mě neosloví žádný nový profi triatlet. V roce 2018 odešel Sebastian Kienle (po 13 letech), v roce 2019 Andi Böcherer (po 10 letech) a v roce 2020 Maurice Clavel a Pieter Heemeryck (už byla doba covidu a s klukama jsem se vůbec nemohl vidět). Na rok 2021 mi zůstal jen Ruedi Wild a Tomáš Řenč. A nikdo nový se mi neozval. Začínalo to vypadat "bledě", že až Ruedi ukončí kariéru, bude to můj konec u profiků. Říkal jsem si, jestli jsem někde nespal ve vývoji mého trenérství. V létě 2021 se Maurice ke mně vrátil (Pieter se vrátil v prosinci 2021). V listopadu 2021 byl pak jeden víkend, kdy Maurice Clavel vyhrál Ironman South Africa, kde druhý skončil Sebastian Kienle... a den na to Ruedi Wild skončil druhý na Ironman Cozumel za Kristianem Blummenfeltem, a zajel 7.35, čímž se stal třetím nejrychlejším Ironmanem v historii. To byly 2 skvělé výsledky, které ukázaly, že snad ještě nepatřím do starého železa. Ale ani potom se nikdo z profiků neozval. Nejraději bych získal někoho 18-20letého, kterého bych "podle svých představ" mohl dotáhnout do světové špičky. Když jsem se se svými profiky bavil, čím to je, tak všichni jasně řekli, že jsem v ČR prostě daleko. Že musím zpět do Německa nebo do Švýcarska. Samozřejmě to neznamená, že mi nějaký profik hned odpoví. I sám cítím, že je pár věcí, které se za poslední 2-3 roky v řízení tréninku objevily, jdou bohužel zatím kolem mě a já se to budu muset doučit. Cesta zpátky na vrchol nebude jednoduchá, ale to nebyla ani před 12 lety. Jestli se mi to podaří, ukáže až budoucnost. Bude i záležet na výsledcích, co zajedou mí profíci, které trénuji teď (Pieter a Sander Heemeryck, Maurice Clavel a Tomáš Řenč). A také se musím znovu ukazovat na velkých závodech, nejenom aby bylo vidět, že jsem zpět, ale abych viděl na vlastní oči, kam se svět posouvá (což u televize prostě není vidět).)
Situace s českým triatlonem není úplně dobrá. Dalo by se říct, že nám po úspěšné generaci Rehuly, Ospalyho, Krnávka a Frintové trochu odjel vlak. Kdy podle tebe nastal ten zlom, že jsme nestihli nástup závodníků, jako jsou Brownlee, Mola, Luis a později Norové?
Kdy a kde se přesně udělala chyba, nedokážu říci. Myslím si však, že tam bylo několik chyb, které přišly relativně rychle za sebou. Myslím, že jeden problém spočívá v tom, že trenéři těch zmíněných sportovců si svá "trenérská tajemství" nechávali sami pro sebe. Nepředávali to dalším generacím trenérů. Tím vzniklo takové zvláštní období, kdy trenéři nevěděli, co mají trénovat se svými sportovci (a myslím, že to nevědí dodnes). Hodně českých sportovců a trenérů je přesvědčených, že vše vědí nejlépe sami, že nepotřebují rady a tipy od nikoho jiného. Momentálně mě nenapadá nikdo, kdo by absolvoval trenérské triatlonové vzdělání někde v zahraničí. Všichni trenéři v ČR si "hrají na vlastním písečku", spolupráce několika trenérů dohromady skoro nefunguje. A podle toho ty výsledky vypadají.Další chybou Čechů je, že se snaží hledat zkratky. A zkratky ve vrcholovém sportu neexistují. Známé číslo "10 000 tréninkových hodin" se nedá obejít. Pokud budu trénovat jen nějakých 12-15 hodin týdně, tak se na svůj vrchol možná dostanu až v 35 letech, a my tam potřebujeme být v 23-25 letech. Tudíž když začnu se systematickým tréninkem v 15 letech (kolem 12-15 hodin týdně), tak musím v 25 letech trénovat kolem 1300-1500 hodin ročně, při 48 týdnech tréninku v roce to je kolem 30 hodin za týden. Minimálně 30 km plavání, 300 km kola, 100 km běhu a 3 hodiny všeobecné přípravy týdně. A to se musí od 15 let vše připravovat, aby organismus to pak zdravotně zvládnul. I příklady cílů sportovců u nás: můj vrchol sezony bude soustředění s kamarády na Mallorce. Nic ve zlém, ale tento člověk v reprezentaci nemá co dělat. Pamatuji si třeba debatu jednoho hobíka s Kristianem Blummenfeltem na Fuerteventuře někdy v roce 2016-2017. Hobík se ptal Kristiana, jak se jmenuje. Ten byl docela uražený, že ho nezná, a řekl tvrdě: "Jsem Kristian Blummenfelt a vyhraju olympijské hry v Tokiu..." To už bylo napsáno dost, že Sebastian Kienle už v 11 letech napsal, že bude profi triatlet a že vyhraje na Havaji... Je vidět, že nasi sportovci sice touží po tom být dobří, ale neumí přesně definovat cíle a nevědí, jak těch cílů dosáhnout. A dále chybí jasně dané struktury ve svazu. Není tam žádný šéf, který dokáže svým podřízeným poroučet, určit cíle a definovat cestu k těm cílům. Mně se zdá, že nikdo neví, co je cílem a co se má dělat.
Obdobná situace je i v dlouhém triatlonu. V kategorii MPRO na Havaji naposledy startoval Filip Ospalý, v ženách s nostalgií vzpomínáme na Terezu Macel nebo Lucii Zelenkovou. Poté přišel Tomáš Řenč, který dokázal zajet krásné výsledky včetně českého rekordu. Svět se ale také výrazně zrychlil, především v cyklistické části. Jak tuto skutečnost vnímáš?
Dlouhý triatlon je na tom trošku jinak než olympijský. Tímto mě lidé z dlouhého triatlonu nebudou mít rádi, ale peníze, které chodí od státu, podle mě patří jen olympijskému triatlonu. Těch peněz chodí tak málo, že když se to začne rozdělovat na další "klony", nedostane nikdo nic... Na dlouhém triatlonu se musím dokázat uživit sám, výsledky a sponzory. A hlavně sociální média. I když je to v ČR neuvěřitelně těžké najít někoho, kdo vám dá peníze. V Německu by sportovci jako Tomáš nebo Lukáš měli veškeré vybavení zdarma a k tomu ještě pár eur na soustředění či závody. Dále se v ČR nedostaneme k výsledkům testů, která kola, rámy, pláště jsou skutečně nejrychlejší, která kombinéza je nejrychlejší. Nemáme aerodynamický tunel, kde bychom si to sami změřili. Nemáme nikoho, kdo dokáže sportovce poradně otestovat na cyklistickém ovále, jak na tom má sedět, jestli je pro něj ta či ona helma lepší, atd... To byl další důvod, proč se vracím do Švýcarska, protože se tam k těm testům dostanu jednodušeji a mám tu možnost sám si vymyslet, co chci otestovat a změřit, a vždy najdu skvělé partnery, kteří pro mě ty testy zrealizují.Toto není chyba sportovců, ale bohužel ekonomická situace v ČR je prostě někde úplně jinde než v Německu nebo Švýcarsku. Dnes už není vrcholový triatlon (olympijský i dlouhý) jen o tréninku, ale i o veškerém vybavení. Co je asi největší rozdíl proti dlouhému triatlonu před 15 lety, je že dnes nemůžeš mít žádnou slabou stránku. Casy, kdy se dalo vyhrávat s kombinací 2 super a jedné slabší nebo průměrné disciplíny, už jsou pryč. A na formátu PTO si nesmíš dovolit ani malinkou chybíčku.
Svět triatlonu otřásl dopingový skandál, když byla chycena vycházející hvězda Collina Chartiera s použitím EPO. Chartier následně prohlásil, že pokud chcete být nejlepší na světě, nemůžete toho dosáhnout čistým způsobem. Ty víš, co znamená být mistrem světa. Jak vnímáš Chartierova slova?
Tato aféra hodně rozvířila triatlonový svět. Jako trenér mám 3 tituly mistra světa, 5 titulů mistra Evropy a vím, že to jde čistě. Celá aféra Chartiera je divná. I když si položme otázku: v září vyhraju ještě jako čistý sportovec US Open, kde porazím celou světovou špičku, a 2 měsíce na to začnu dopovat? Co to je za blbost... kde se k dopingu Chartier dostal, jak věděl, jak to brát, aby to dávalo smysl, podle mě musel mít nějakého doktora. Ale to už jsou moc velké domněnky, o kterých nic bližšího nevím. Jsem rád, že jsem se nikdy se svými sportovci nedostal do podezření kvůli dopingu. Mikel Iden je ve velmi složité situaci. Protože on byl trenérem, ale žije v Norsku, Collin Chartier v USA... nemůže kontrolovat, co dělá. A jak si spousta lidí myslí, že to pozná podle dat na TrainingPeaks, že něco není v pořádku, tak asi až tak jednoduché to není. Kouknout na graf a srdeční frekvenci a hned říci, ten dopuje. To by bylo moc jednoduché.
Triatlon je stále poměrně chudý sport oproti jiným velkým sportům a ryzích profesionálů je jako šafránu. Na trh, ale vstoupila organizace PTO, která má velké ambice i zatím velké finanční prostředky. Závody PTO minulý rok patřily k velmi dobře obsazeným závodům. Jak hodnotím tento projekt?
PTO je skvělý projekt a doufejme, že vydrží co nejdéle. I když bohužel je vidět negativní trend ve srovnání s loňským rokem, pokud jde o výše prize money. Loni to bylo na jeden závod 1 milion dolarů, letos pouze 600 000 dolarů. Je také méně sportovců na startu. Pro mladší sportovce je strašně obtížné (skoro nemožné) se do série dostat. Na druhou stranu, když už tam jste, je velká naděje, že tam také zůstanete. Ale formát je velmi atraktivní pro televizi i diváky.
Jsi velmi zkušený trenér a pod tvým vedením vyrostlo mnoho skvělých závodníků napříč kategoriemi. Jaká je tvá tréninková filozofie? Na čem stavíš svůj tréninkový plán? A jaký je tvůj přístup k novým technologiím?
Moje filozofie je hodně postavená na kamarádství s mými sportovci, na vzájemné důvěře a respektování. Je důležité, aby byla 100 % důvěra mezi sportovcem a trenérem. Sportovec musí vědět, že se trenérovi může se vším svěřit. Když se cítí unavený, když má nějaké potíže (citové, finanční, zdravotní), nesmí se bát trenérovi to sdělit, protože to samozřejmě silně ovlivňuje kvalitu tréninku a připravenost na závody. Z fyziologického hlediska stavím trénink na principu superkompenzace. Odpočinek dělá mistry, ale nejprve musím kvalitně trénovat, abych si ten odpočinek zasloužil. Z technologického hlediska používám se sportovci: měřiče wattů na kole i v běhu (Stryd), měření jádrové teploty, SuperSapiens. Jen co stále dělám podle sebe, píšu plány v Excelu a neplánuji to měnit.