Pekelný Gigathlon v podání Martina Gably

GIGATHLON, ŠVÝCARSKO 2019

Na předešlý víkend hned tak nezapomenu. V loňském roce jsem se zúčastnil České verze Gigathlonu v Račicích a závod mě hodně nadchl. Pět sportů navazujících na sebe v úplně jiném pořadí než je triatlonista zvyklý, povolený drafting, mnohem větší prostor pro taktiku, současně soutěžící jednotlivci, smíšené dvojice a pětičlenné teamy, ale hlavně sportovní nálož ve dvou dnech za sebou – tak to je Gigathlon.

V pátek 28.6. jsem se proto postavil na start Švýcarského Gigathlonu, kde se z této disciplíny stal národní sport. Závod se konal kousek za Luzernem ve městečku Sarnen. Přihlásilo se neuvěřitelných 2300 závodníků, z nichž ale jen 100 bylo v kategorii jednotlivců.  A teď už vím přesně, proč tak málo. Švýcaři totiž dokonale umějí využít prostor, ve kterém žijí a připravili pro závodníky nádherných, ale hodně ostrých 392km se skoro 8000m převýšení. Vedro, jaké letos panovalo, pak závod ještě krásně okořenilo. Ale kdo se uměl uchladit a nebláznil, viděl nakonec cíl.

Už v pátek večer se začalo swim-run prologem. 3 x dokolečka 500m plavání a 1500m běh. Já to šel poprvé a moc se mi to líbilo. Jen je třeba si zvyknout na plavání v keckách a běh v neoprenu ve 35C. Takže je to vlastně úplná blbost, ale moc mě to bavilo. Při posledním výlezu z vody mě sice poslali ještě na jedno běžecké kolečko navíc, ale alespoň jsem ještě potrénoval na další dva dny. Čas ze swim-runu se potom přičetl k celkovému času.

V sobotu ráno v 5hod bylo odstartováno a kategorie jednotlivců a dvojic vyrazili na trať silničního kola dlouhou 90km s 900m převýšením. Startovalo se po dvou, takže než se sjely stejně výkonné skupinky, chvíli to trvalo. Hlavně nikdo nechtěl tahat, což je vzhledem k tomu, co nás čekalo, docela logické. Občasné nájezdy ze silnice na cyklostezky a zpět skoro ukončili můj závod, ještě než začal, když jsem musel přeskočit trávník s obrubníkem v asi 40km rychlosti, ale podařilo se. Hned na to zaznělo v balíku bouřlivé „Bravo Czech Republic! „ a jelo se dál. Na 60.km nás čekalo zpestření a trochu odpočinku při přejezdu jezera trajektem. S průměrem 34km/hod jsem byl na začátek více než spokojený. Po kolu se šlo plavat do jezera, 2km. Kdo nikdy neplaval po kole, zkuste si to. Je to úplně jiná disciplína. Trochu berou křeče do rukou a lýtek, ale plavání v jezerech mezi horami vám to 100x vynahradí. Pak přišly na řadu inline brusle, 33km údolím kolem letiště. Prvních 10km to dost bolelo, než se tělo uvelebilo v dostatečné aero pozici, ale pak jsem si zvykl a letělo to jak z praku. Musím tímto vystřihnout pochvalu Luďkovi Čermákovi za neskutečně dobře připravené brusle a jeho přístup k člověku co nemá s bruslením v podstatě vůbec nic společného.  Na to, že jsem naposledy bruslil vloni v Račicích mě 12. nejrychlejší čas v kategorii docela překvapil.

Bylo kolem 10h dopoledne a začalo být děsný vedro. Naštěstí po inlinech jsme se šly znovu zchladit na další 2km do vody, ale i voda nebyla na hladině bůhvíjak studená. Plavalo se relativně dobře a s 15. časem po plavání se držím v první dvacítce. Po asi 6 hodinách strávených na trati nás čekal „trail run“, neboli krásných 25km běhu, které se na posledních 6km utáhly tak, že to prostě nešlo běžet. Chtělo se mi zvracet. I když jsem se v depu ještě snažil doplnit energii něčím jiným než gely, i tak jich při běhu do sebe musíte pár frknout. Trasa běhu, zejména ve stoupání, byla luxusní. Přebíhali jsme po lanových můstcích nad bouřící se řekou mezi skalami a příjemná sprška stříkající vody byla jak dar z nebes. Po dvou a půl hodinách běhu se dostávám do Engelbergu, kde na nás čeká třešnička prvního dne, a to 45km mtb s 1300 metry převýšení. Prvních 900m bylo hned po nasednutí na kolo a to už začalo trochu bolet. Na slunci jsem se v pětikilometrové rychlosti pekl jak buřt a každé šlápnutí bylo blíž a blíž křečím ve stehnech. Ale závod je závod a já prostě z kola neslezu. Naštěstí všichni s černými čepičkami kolem mě (rozlišení závodníků dle kategorie) začali slézat z kol a tlačit. Děkuju, to mě zachránilo! 

Natáhli jsme ruce a kola táhly před sebou, nohy nám ujížděli po suťovisku s prachem a po hodině a půl jsme to dotáhli k lanovce. Díky spoustě sněhu na trati nám pořadatelé prominuli poslední výšvih a dalších 400 výškových metrů se vyvážíme lanovkou do asi 2300 m n.m. Jsem úplně out, začínám trochu pociťovat dehydrataci, ale výhledy z vrchu byly monstrózní a nalili do mě novou energii. Čekal nás dost technický sjezd po sjezdové trati a pak další stoupání mezi horskými jezery. Asi 2km úsek jsme museli vyloženě kolo nést na rameni po něčem, co mi dost připomínalo feraty. Ale bez lana. Po první a poslední občerstvovačce už se těším na 1200 výškových metrů sjezdu, což mi i oznamuje jedna z paní, nalévající mi vodu do bidonu, zatímco do sebe leju luxusní slaný bujon, a pak se snažím pořádně odkrknout. Uff, super, oddechl jsem si a těšil se na sjezdový odpočinek. Opak byl pravdou. Obrovské šutry, dropy, vymletá strouha a všechny možné terénní záludnosti udělaly ze sjezdu hodně silný zážitek. Naštěstí jsem to nikde nepoložil a po 12 hodinách a 20 minutách se celý šťastný dostávám do cíle. Nechce se mi ani věřit, když mi Honza Plachý, organizátor Českého Gigathlonu říká, že jsem mezi těmi všemi Robocopy z kategorie jednotlivců na 18. místě! Pro mě výsledek naprosto nad očekávání. Gigathlon zatím sám v minulosti dojel jen Ondra Teplý na neskutečném 12. místě. Že se mu přiblížím takhle blízko, jsem nečekal. Zítra je ale také den a oproti sobotě nás čekala ještě větší porce kilometrů a o dalších 1000 metrů převýšení navíc.

Pro závodníky byl první den docela těžký. Smekám před organizátory a oceňuji, že vedly tratě tam, kde to nebylo technicky úplně jednoduché. Závodníci jsou borci, to je jasný, Kdo jsou ale největší drsoni jsou členové support teamů. Ti museli celý den na výhni čekat na nás, co si hrajou, až se doplahočíme do depa, rozvalíme se do křesílka a oni nás pak během pikovteřiny připraví na další disciplínu, nakrmí nás a pomůžou se rozjet dál. Filipe Cahlíku, díky!

Jízda v černé čepičce na přilbě má ještě jednu výhodu. Během závodu se všichni neskutečně podporují, což jsem v takové míře snad ještě nikde jinde nezažil. Jakmile ostatní vidí, že jedete celý závod sami, nabídnou se, že vás na chvíli vezmou do háku. Hlavně vám ale každý vysmekne obrovskou poklonu a respekt (zatímco vás v klidu předjíždí a vy supíte a jste na pokraji sil). Fakt hrozně pěknej pocit. A večer máte přednost na masáž, taky vychytávka. Stačí mít na ruce černou pásku J.

Spánek v příjemných skoro 30C nebyl úplně odpočinkový a v 6:30 startuji na inliny. Čekalo nás 44km ale pozor, s převýšením přes 300m! To chci vidět..  Jela se 2 kola kolem jezera po místních komunikacích se super rychlým povrchem. Hned po startu jedeme do kopce. Vyplatí se máknout, protože jakmile vám ujede roj, máte po srandě. Po stoupání ale následuje co? Sjezd! Myslím, že docela zvládám krizové situace a pro strach mám uděláno, ale když se silnice zhoupla přes horizont a začalo se to zrychlovat do první zatáčky, nebylo mi úplně dobře. Po projetí serpentínkou se to ještě trochu utáhlo a já už si vybíral, kam to pošlu. Fakt jsem měl strach, za normálních okolností bych z takového kopce v životě na bruslích nejel. Jenže chlap 20cm před vámi, 20cm za vámi (ten vás ještě popostrkává) a ten vlak si to hučí dolu skoro 60km/hod! Naštěstí jsem to ustál, a takové kopce tam byly 2. Dvakrát.. Nakonec jsem se nikde nerozplácl, na rovinkách opět zaujmul super aero bolavou pozici a na plný plyn si dojel pro 6. nejrychlejší čas na bruslích. Ostatní se asi šetřili, říkam si. Šetřili.

Po bruslích skáčeme do vody a já si strašně užívám pohodovým „zevl“ tempem další  3km v jezeře. Ačkoliv nejsem kdovíjaký plavec, vylézám na 13. místě. Tady je opravdu něco špatně. A bylo. Další disciplínou bylo totiž mtb a tam jsem byl řádně vyškolen. Počáteční výjezd s 1000m převýšení  u nás prostě nenatrénuješ, a to bylo znát. Černé čepičky si jedna po druhé odkrajovala můj skalp. Trasa 45km byla asi krásná, ale popsat jí moc nedokážu. Prostě to nejelo a nejelo a já přes pot v očích skoro ani neviděl. Ta „nej“ disciplína nás ale ještě čekala – silniční kolo. 84km a 2200m převýšení, z toho 1100m na pouhých 10km hned a začátku. Po tom všem, co jsme měli za sebou bylo jasný, že to bude velký zážitek. Ještě že mi Honza Dubec poradil: „Vezmi si kompakt a neber si tu hrazdu!“ Ale i tak mi to moc nepomohlo a úplně vyřízený jsem to lámal do kopce. Ani ve vyšší nadmořské výšce teplota nepolevovala a mě začalo docházet, že mi začíná docházet. Ze „závodního“  režimu přepínám na „výletní“ režim. Jediné, co mi dělalo radost, byly občasné sjezdy, kdy všichni zbytečně moc brzdili a já se alespoň chvíli cítil rychlý. Během druhé půlky disciplíny jsem využil každé pítko a korýtko u silnice a alespoň na 10 vteřin do nich ponořil hlavu, protože tělo už se samo neumělo chladit. Přesně tak to měli udělat i ti borci, kteří si v ne úplně prudkém stoupání sedli na krajnici a zavolali si záchranku (nebo jim byla přivolána). Po skoro 4 hodinách a 20 minutách  dojíždím do depa za mým milovaným Filipem. Jak rád jsem ho zase viděl! (Jen pro představu, megacyklodémon Honza Dubec, člen 5-členného teamu, jel kolo za 3:10. Svým časem atakoval nejrychlejší čas ze všech!) 

V depu jsem si vrazil hlavu do přenosné ledničky s roztátým ledem, minutku si odfrknul a hurá do poslední disciplíny - trail run (16km, 660m převýšení). Při takto těžkých závodech se mi zatím vždy dařilo při posledním běhu pár lidí seběhnout a tak jsem doufal, že i tady to bude podobné. Tentokrát to ale nevyšlo zcela podle plánu. První 2km jsem byl ještě schopen držek kilák pod 5, jak ale přišly schody, musel jsem zastavit a chytit se zábradlí. Naštěstí to tak ale měli všichni s černými páskami na rukou a já jsem byl schopen přitahovat se rychleji než oni. Na 7km jsme dosáhli výšku, z které už se za nádherných výhledů sbíhalo do cíle. Obrovskou radost mi udělal Filip, který se ke mě na poslední kilák připojil. Malinko jsem ho natáhl, aby z toho měl taky trochu zážitek. Proběhli jsme cílem,  a místo aby někdo litoval mě, vrhli se na něj J. Během běhu jsem si vzal skalpy od pár borců zpět, takže jsem s celkovým časem 24:59:20 nakonec uhájil 18.místo v kategorii jednotlivců. I když o čas a umístění tady zas tak nešlo. Důležité bylo dostat se do cíle a užít si to. A přežít! 

Byl to skvělý závod, obrovský zážitek a další velká zkušenost. Máte-li rádi triatlon, zkuste Gigathlon! Je to příjemné zpestření a získáte nové zkušenosti. V září bude další ze série Gigathlonů i u nás v Račicích.

Tleskám a gratuluji jediné české dvojici v závodě, Barboře Besperát a Michalovi Vláškovi, kteří si v neskutečně silné konkurenci dojeli pro bronz! Pětka ve složení Denisa Stodůlková, Klára Filipová, Daniel Čáň, Petr Lochman a Ondřej Teplý dosáhla na parádní 7. místo. Druhá pětka bohužel závod nedokončila, kvůli nehodě a zranění brutálně rychlé bruslařky, která už v neděli byla po ošetření zase zpět s námi. Díky skvělé české partě za výbornou atmosféru na závodě, díky všem co fandili od obrazovek a mastných sklíček, díky našemu Boot campu, že mě stále drží v kondici a hlavně velké díky Martičce za celoroční neuvěřitelný a láskyplný support.

Patek: swim-run (3 x 500m swim + 1500m run)

Sobota: Bike 90km (900m), swim 2km, inline skates 35km, swim 2km, trail run 25km (700m), mtb 44km (1300m)

Neděle: Inline skates 44km (300m), swim 3km, mtb 44km (1400m), bike 84km (2200m), trail run 16km (700m)