Japonská anabáze Pepy Svobody

Ironman Japan aneb není nad Japonské lázně

Ahoj a dobrý den všem, pro které je triatlon na dlouhých tratích něco víc než jen zábava (pro mě je to většinou utrpení, bolest, slzy, krev a několikadenní výpadek paměti). Přicházím s reportáží ze závodu Ironman Japan, konaného na ostrově Hokkaido. Nejdříve snad trocha statistických dat. Ironman se do Japonska vrátil po pauze, když poslední ročník byl konaný v roce 2009 v provincii Nagasaki. Na letošní ročník bylo přihlášeno 1669 startujících ve všech kategoriích.

Takže jak se to vše událo? Jednoho krásného dne (bylo to asi v květnu, když pršelo a bylo hnusně) mě napadla spásná myšlenka, že se na konci prázdnin zajedu ohřát někam na ostrov a při té příležitosti si dám nějaký lehký závod (nejlépe IM) a kouknu se po okolí. Jako ideál poté, co jsem byl přihlášen do Klagenfurtu a Zurichu se mi jevil IM Japan, který sliboval krásné počasí, rovinaté tratě a když snad nějaký kopec, tak jedině dolů. No zkrátka ideální závod pro mě! Slovo dalo slovo a jako trenér Petra Vabrouška (snad jsem Petře nevyzradil nějaké tajemství) jsem nám naordinoval právě závod v Asii. Po anabázi v komunikaci s pořadateli, rezervací hotelu a letenek (Japonci v 99% nemluví jinak než japonsky), kteří na mail neodpovědí nebo odpovědí v japonštině se povedlo jak přihlásit, tak zajistit ubytování a stravu v místě konání. Cesta probíhala zcela standardně. Jako předstartovní přípravu jsme s Petrem zvolili četbu japonských knih na lehké promrskání japonské gramatiky a výslovnosti (což se nám posléze hodilo).

Je to tady. Jsme v Japonsku a po přeletu z hlavního města nás přivítalo Saporro. V půjčovně se hodila naučená japonská fráze, která měla znamenat, že zde máme zamluvené auto, ale co čert nechtěl, asi jsem o řádek přehlédl a požádal jsem je o zabukovanou tramvaj na moje jméno. Smích mi prozradil, že jsem zřejmě plácl nějakou hloupost, ale sličná Japonečka to vyřešila a pronajala nám autobus. Jelikož jsem vlastníkem mezinárodního řidičského oprávnění, autobus jsem řídil já a Petr byl jmenován do funkce dvorního navigátora a jeho znalost rozsypaného čaje nabrala další rozměr! Jelikož nás čekalo celkem 130 km do startu závodu s tím, že řízení je zde vlevo. Po asi 6 hodinách řízení (vůbec jsme nebloudili) a asi šesti nabouraných autech parkujeme před hotelem. Jsme zde!!

Předstartovní přípravou plnou tréninků, odpočinku, jídla, masáží, gejš, koupání, vyhřívaných prkének na záchodě s 25 prográmky pro dokonalý oplach vašeho podvozkového zařízení a nákupů v nákupních centrech vás nebudu zdržovat!!!

Je to tady. Start kategorie PRO je stanoven na 6:00h! Humus! Vstáváme. Snídáme (já půl banánu a Petr kamion všeho, co najde a dá se jíst). Před startem z něj vypadne (tedy kromě jiného), že chce jít na bednu a jelikož mám číslo 9, tak bych se měl i já infiltrovat do první desítky v kategorii PRO. Pro mě tedy nastala Janouškova chvilka (jednalo se o lobbing u rozhodčích s tím, že potřebuji, aby minimálně 4 závodníky z mojí kategorie diskvalifikovali, abych byl v té desítce). Start, průhledná voda a hezké okolí ve mně opět probouzení turistické choutky. Stesk po klasické dovolené mě nutí místo plavání volit klasické koupání, řádění, cákání a snad bych řekl i lumpačení. Po excesu některých závodníků z domácí reprezentace, kteří si nepochopitelně zkracují plavání a vylézají z vody na prvních 4 či 5ti místech se ocitám i já na konci mojí koupací štreky. Na závěr ještě pěkně skočený kufr do vody pro přítomná média a jdu zvolna ke kolu. Bohužel, jaké bylo mé překvapení, když místo 35´C a slunce bylo jen 16´C a vytrvale pršelo. Nu což, asi Franta Morgána.

Sedám na kolo a jedu na rovinatý výlet okolo sopky, kudy vede cyklistika. Pohodu na kole mi kazí jen pár drobností, jako jsou uragán, průtrž mračen, zima a k mému velkému překvapení i kopce. Pořadatel na rozpravě sliboval pouze 5 kopců a já si říkám: „A co je SAKRA tohle“, stoupaje po nekonečných houpácích někam do nebes. Naštěstí byla mlha a tak jsem nic neviděl. Garmin ukázal na 130km převýšení 2066 a na celé trati 2207m, takže pohodový rovinatý závod. Modlím se už i v japonštině! Nepomáhá to!! Po rovině to ovšem točím a jedu jako jeden nejmenovaný Američan, co vyhrál párkrát tour. Ano! Jedu opravdu 9km/h po rovině. Jsem zpět u jezera a metrové vlny prozrazují, že hurikán směřující ke Koreji nás asi lízl.

Slézám z kola (pravda je, že mě vlastně sundávají) a zvolna si jdu pro běžecké boty. Zvolil jsem žabky, jelikož ty budou pro moji chodeckou vložku ideální. V tašce na běh mám kromě gelů, housky se salámem, knihy, košile také pro Japonce nezbytný digitální fotoaparát, abych mohl vyfotit krásy té turistické stezky, kam mě posílají. Jdu na to! A to doslova! Je to super. Jsou tady blázni, kteří běží a úplně mi kazí dojem z příjemné procházky. Je mezi nimi i Petr a jede před ním kolo s nápisem 2. Asi je fakt druhý…V kopci nad námi se klene lesní hřbitov, který neuniká mému objektivu! Jak příznačné pro můj současný stav. No nic, křeč střídá křeč, ToiToika střídá ToiToiku a já se pomalu s vlkem v kalhotech blížím k cílovému prostoru. Okolo trati ve vytrvalém dešti stojí lidé a stále křičí FAJTOOOOOO a GABAREEEE. Prý je to fandění, ale turistická příručka o tom mlčí. Stejně mám pocit, že jsou to všechno naprogramovaní roboti. V tom dešti by to nikdo nevydržel. Holt technická velmoc! Je mi fajn! Cíl 3 km, takže do půl hodinky jsem tam. Nezvracím a průjem je také pryč, jsem dokonale pročištěn a to je ten správný okamžik na americký úsměv pro fotografické objektivy. Jsem tu a Vabr mě hned táhne na jídlo, že vypadám špatně! Byl druhý a tak mu gratuluji a jako správný trenér okamžitě konfiskuji šek na price money! Prachy kazí charakter! Pak už jen masáž, druhý den výstup na sopku (to byl zase nápad) a hurá domů.

Zážitky neskutečné! J Nejhorší čas letošního roku, ale zase nejvíc zážitků. Prostě paráda. Tak v listopadu ještě IM Florida, čímž překonám 1500km na kole pro rok 2013 a pak už jen zimní spánek!

Zdar a pěkný den

Pepa