První ironman očima hobíka
Je čas bilancovat.
Nechť je moje reportáž průvodcem po radostech a odříkání všem, kteří si chtějí podobný sen splnit. Není to zadarmo, ale je to snazší než čekáte. Pro milce čísel přidávám pár svých objemových a výkonnostních statistik pro lepší představu o natrénovaných kilometrech.
Hlavně ty chlupy nesmím zapomenout zamést! Sedím na balkóně a do Slovakmana v Piešťanoch zbývá necelých 46 hodin. Stylově, věrný předsevzetí, že ironmana nepojedu na čmeláka, holím nohy. Rekapituluju. V kouli mi ruplo už několikrát. Jet IM jsem se rozhodl před rokem a půl a cíleně se na něj začal připravovat před rokem, kdy se mi podařila pěkná sezóna krátkých triatlonů a půlek. Od jara mi začaly padat osobáky, na desítku 42 01, půlku 1 30 42. Jsem v lepší formě než v roce 1999, kdy mi bylo 25 let a byl jsme na vrcholu fyzických sil. Zadařilo se čtrnáctidenní soustředění s E Triatlonem na kanárech – skvělá parta. Plavání 26 km, kolo 850 km s převýšením 15 km, běh – jen přechody 64 km. Zimní sezóna byla ve znamení 300 km na běžkách, z toho 130 závodních.
Celkově od začátku roku 210 běžky, 80 plavání, 3020 km kolo, z toho 2650 silnice. Přepočítám-li to na IM standard, tedy procentuální poměry doby strávené tréninkem ve vodě, na kole a na běhu (10-50-40), účtování vychází následovně: 12-58-30.
Je pravda, že půlka na Czechmanovi, první vrchol sezony, se nepovedla. Voda 16C a já v krátkém neoprenu, dlouhý nemaje, po plavání vzdávám. Zuby mi drkotají tak, že se o ně bojím. Křeč do celého těla a pět minut nejsem schopný z gumy vylézt. Kamarádi pokračují a dokončují a já rychle před zavřením cyklistické části ujíždím. Následný déšť, kterým to začalo a záplavy mne utvrzuje v rozhodnutí, že jsem udělal dobře. Nicméně druhý den běh 15 km a cesta v dešti z Poděbrad do Prahy, jako náplast na tréninkové manko. Pracovní vysílení v kombinaci s nevyspáním dokáže zmařit několikaměsíční úsilí. To ještě netuším, že se dostanu do opačného teplotního extrému právě v Piešťanoch.
Pročítám skvělou pasáž od Chrise McCormacka o mentálním přístupu ke krizím během IM z knihy Na cestě k vítězství od Terryho Orlicka. V uších mi zní podpora Vaška Černocha, mého spolubojovníka, který dal svůj první IM v Zurichu před týdnem, s nepřízní nemoci a tréninkových výpadků. Dopíjím poslední karbohydrátový megacloumák od Isostaru – 3 denní kůru. Snad pomůže.
Předpověď počasí, dá-li se jí věřit, nevěstí nic dobrého. Cesta na Slovensko je v očekávání velkých veder. To se nakonec beze zbytku naplňuje. Rozprava večer před závodem dává tušit, že velké ambici organizátorů, udělat atmosféru Klagenfurtu, míní vážně. Jen ty desetitisíce lidí podél trati asi nezajistí. Nasávám rady Lukáše Krpce, třetího v celkovém pořadí, borce, co má slot na Havaj. Jeď to zadrženě, nebo se budeš divit, že tě na posledních 30 km kola všichni předjíždějí a ty s vidinou, že tě čeká ještě maraton v tom vedru, budeš namydlenej. Prvního si užij. S Kamilem Šlegrem, kamarádem, se kterým jsem v roce 2008 začal jezdit delší triatlony a který se rozhodl jet na poslední chvíli, i kvůli mé podpoře, v podstatě bez tréninku, probíráme, co nás čeká. Od ledna má 1500 kolo, 400 běh a 15 plavání. Kroutím nad tím hlavou, některým lidem stačí opravdu málo, aby dokázali slušně absolvovat IM. Co ty lidi mají tam, kde normální smrtelníci máme mitochondrie? Jednoho už zajel, pod 11 v Nitře. Večer věnuju dokonalé přípravě všech propriet do tašek, míchám si ionťáky, připravuju jídlo, krémy na opalování, vazelínu apod. V noci toho moc nenaspím. Kontroluju zavodnění, moč je čirá, předzávodní pitný režim je na jedničku, denně kolem 6 litrů.
Vstávám ve 4 30. Snídaně a první stres, jestli si dojdu dostatečněkrát na záchod. Zažívací trakt dostane během dne co proto. Kontroluju platíčko s Imodiem a hned si tři lupnu a na to 6 x kladenskou kostku alias carbosorb. Oblepit kolo gely. Sušenky, tablety a protikřečové přípravky do kapsičky. Dva pytlíky s jídlem, jeden do igelitky, abych ho pak strčil do dresu a druhý na běh, kde budou základem energetické tablety. Kamil se mi večer chlubil šunkou v celku - 20 deka a sýry, které má připravené na podání během závodu, aby přebil pachuť energetické sportovní stravy. Přivážejí dělo, startovat se bude jako tradičně na některých IM v cizině, výstřelem z něj.
Pátá disciplína, navlékání neopenu, je tradičně porod. Nehty mám ostříhané, ale přesto musím opatrně, abych ho neroztrhl. Ve vodě do něj nalévám vodu, aby líp klouzal. Hlavně pořádně vytáhnout rukávy, abych měl volné rameno a na předloktí, aby těsnil, ať na pažích netahám nad vodou litry vody v rukávech. Rozplavání. Čůrám. Čůrají všichni. Tenhle rok asi hladinu nesekali vodní sekačkou. Vzpomínám na Kruťáku, který mi závod doporučil a vybavuje se mi kanárská tréninková jednotka v horách, kdy jsme za šíleného vedra dojižděli za tmy. Šlahouny vodních rostlin sahají až na hladinu a při záběrech mi zůstávají v ruce. V žebroví hodinek je budu vybírat ještě na kole.
Šikujeme se ke startu. Plave s na 4 kola. Asi navlhlo křesadlo. Výstřel z děla vychází se zpožděním.
Klasika. Dostávám několikrát přes držku a několikrát zabírám, než místo drahých neoprenů nahmatám vodu. Plaveme na 4 okruhy. Po 400 metrech a první bóji na pravé roce se to trhá, dýchám na tři, pole je ještě husté, nemusím řešit, kam plavat. Třetí bóje je opravdu daleko, cca 500 metrů. Skoro není vidět. Ve 2. a 3. kole ji netrefím správně a naplavávám si, Garmin mi pak ukazuje 4 330 metrů. Beru to však s rezervou. Druhé kolo plavání neodsýpá, ne že bych se trápil, ale je to dlouhé. Další čůrání, od rána mám v sobě už přes 2,5 litru tekutin. Znovu výběh z vody, skáču do vody, ale v příliš mělké, asi jsem si odřel palec. Po 5 minutách přestává bolet. Další dvě kola jsou ve standardním tempu. Vylézám z vody, lehce se motám, ale tréninkové kilometry jsou znát. Beru igelitku a běžím do převlíkacího stanu. Plavání (detail z Garmina) 1: 15, přechod 2:36.
Tlačím kolo z depa a vydávám se na 6 rovinatých 30 km okruhů, kde pořád praží sluníčko. Kamil vyjíždí se mnou. Dostávám se na hlavní a začíná cyklistická monotóní štreka. Hned dávám energetickou tabletu a začínám pít. Na otočkách budu měnit bidony. Vždy jednu vodu a jeden ionťák. Fouká do zad, po 15 km mám průměr 36. Ty vole, hlavně to nepřepal, říkám si. Pak už jen zpomaluju a končím na průměru 32,5. I tak slušné, posledních 90 km jsem každých 15 km ztratil na průměru desetinu. Na kole spíše předjíždím, s Kamilem jsme na dohled. Nehákujeme, kromě zákazu to nemá ani smysl, čistota výkonu je pro nás zákon. Vítr se na kole změnil během dne o 90 stupňů. První průjezd, odhazju bidony a beru vodu a ionty. Kamil občerstvuje u Radky. Voda je během 10 minut teplá jak močka. Částečně se jí polívám a částečně splachuju pachuť ionťáků. Dávám sušenku, přemlouvám se, abych jedl. Ranní delší běhy před snídaní asi nastartovali dobře lipidový metabolismus a zvýšili hypoglykemickou toleranci. Po 2. průjezdu už trať znám, registruju pachy, zejména rozjetých zvířat, která se neznámým mechanismem stěhují víc ke krajnici. Zajíc a několik ježků. V jednom místě musí být něco většího, neuvěřitelně to smrdí. Další průjezd, už jsem v polovině, začínám mít problém, jak si sednout. Na otočce mi Anetka podává proteinovo sacharidový nápoj s banánem, druhou půllitrovku. Ještě že máme takové zázemí v podobě partnerek a manželek. Beru si už dvě vody a jedny ionty. Žaludek ok, střeva ok. Už se ale druhou třicítku přemlouvám, abych vydržel s čůráním. Nakonec ani dalších 90 km není problém. Ve vesnici stojí vícepigmentovaní spoluobčané školního věku s hadicí a flaškami vody a na požádání osvěžují zpomalivší cyklisty. Jeden dokonce zastavuje a pouští na sebe hadici. Kluci díky! Předposlední kolo a málem mne srazila nějaká nána vidiecká z vedlejší, vůbec mne neviděla.
Koukám na teploměr na tachometru, zakrytý vlastním tělem v aeropozici. Ukazuje 39,7C. Cítím se skvěle, dokonce mi po pohledu na něj proběhl mráz po zádech. Řadím lehčí převod aby si nohy zvykly na běh. Vjíždím do depa, Kamil za mnou zaostává, znám jeho taktiku a vím, že problémy s běďary na zadku mohou být druhou příčinou – ač úsměvné, po závodě v pondělí
vyhledává lékařskou pomoc a fasuje mastičku aby vůbec mohl trénovat. Stejně mne doběhne a já se aspoň vyčůrám. Rychlé depo za 2:54 a kolo (detail z Garmina) za 5 33 pořád drží reálnou šanci jít pod 11 30.
Vybíhám a neomylně jako arabský hřebec, stejně lesklý potem, mířím k první občerstvovačce hned na startu. Leju na sebe vodu a vymačkávám houbičky, mokřím čepici a využívám licí služby v podobě kbelíku s vodou ze Slňavy přímo na hlavu. Delší běžec dotáhl systém chlazení k dokonalosti, s každým průběhem zamířil celý do přehrady, kde jsme plavali. Vybíhám a mířím do prvního křoví. Složitě stahuju dres u zipu a čůrám, riskujíc křeče. Skoro nic. Kamil mne předbíhá. První kilák nad 6, další dva dokonce pod. Pak už jen trápení a časy, které mají pramálo společného s ambicí virtuálního partnera nastaveného na 5 40. Je to běh od občerstvovačky k občerstvovačce. Selhání vůle a přemáhání se, odkud se už rozeběhnu. Tentokrát platilo, že vyhraje ten, kdo nejmíň zpomalí. Několikrát míjím Honzu Opolzera, který skončil druhý, neuvěřitelně usměvavý a stylový. Pak mi prozrazuje, že ve 2010 kdy běžel svého prvního, ho dal za 12 41. Dneska v tom pekle doběhne za 8 56 a maraton za 3 05... Navíc poprvé pod devět! Gratulace Honzo. Dvě třetiny trati jsou na sluníčku. Za 7 km okruh máme 4X občerstvovačku. Nejlepší vodu mají v parku, je nejstudenější, hrají tam sice jinou hudbu než se mi líbí, ale je tam nejlepší osvěžovna. Ve vaničce dost vody, vždycky dost houbiček a příjemná obsluha, která mě vždycky zleje a empaticky se naladí na moji mentální úroveň, která se dostává na úroveň tříletého dítěte s postupem dehydratace, kdy mi i na necelých 2 km vyschne po ionťáku a dvou kelímkách vody v krku. Těším se na žvatlavé „á, polije a ještě jednou?“ Míra Vraštil, legenda triatlonu mi dává radu, ať si dávám houbičky i na uši, že to víc osvěží a opravdu. Další rituál po vkládání houbiček pod ramínka dresu, který mne doprovází po zbytek cesty. Těsně před půlmaraton potkávám Kamila, ať prý objednám 2X imodium v cíli, že má s... a asi to vzdá, vzdal. Taky mířím na toi toiku, riskuju, že se už nezvednu, ale jde to. Vyhání mne šílené vedro. Průměr na tenhle kilometr si za rámeček nedám, přes 10 minut... Vbíhám, s hodně silnou představivostí by se to tak dalo nazvat, do posledního okruhu, beru si tabletu a pořádně jí rozžvíkávám a držím v puse, aby tělo poznalo, že dostane cukry a podle toho zareagovalo. Utrpení se stupňuje, ale zastavit mě mohou snad už jen mimozemšťani, co unesli Elvise. Propočty jak na palubě Apolla 13. Musel bych pořád běžet na šesti, abych se dostal pod 12. To nedám. A jak si hlava usmyslela, tak i tělo udělalo. Nikdy bych si nemyslel, že mi na 7 km nebude hodina stačit. Ironman je ale jiný. Ještě naposledy zdravím vždy elegantně a stylově běžící Gábinu Hejtíkovou. Obdivuju je. Čtyři ženy na startu a famózní výsledky. Blíží se cílová rovinka, moderátor právě na 10 minut odešel. Sakra, pomyslím si, můj triumfální výběh na podium s velkou obrazovkou bude bez komentáře. Naštěstí se mikrofonu ujímá Kamil a vítá mne do klubu ironmanů. Běh za 5:19 (detail z Garmina) a celkový čas 12 13 38. Euforie se dostavuje postupně, jak to u mě bývá. Závod měl skvělou atmosféru, sice diváků bylo málo, ale podmínkami a zázemím se povedl. ZDE je krátké mood video pro dokreslení.
Trvá mi to 3 dny, než se s rozbolavělým tělem pořádně vyspím. Bilancuju, co bych dělal v přípravě jinak. Více odpočíval a více běhal na úkor plavání a kola. Cesta k prvnímu ironmanovi byla super. Pro ty, kdo váhají, vězte, že na 13 hodin v normálních podmínkách stačí i menší tréninkové distance. V každém případě se neochuďte o možnosti trénovat s partou triatletů, vždycky tam budou hobíci na vaší úrovni, se stejnými ambicemi jako vy, dokončit. Já takovou partu našel kolem E Triatlonu. Díky všem. Hlavně za podporu a toleranci doma Anetko. Díky Vlado Baronovi za organizaci a 2M-foto za svolení s použitím fotek ze závodu
záznam z Garmin:
ZDE.
a zde
Tisk
Zpět