Norseman Xtreme Triathlon nebo-li nejdrsnější Ironman distance na světě.

14.08.2013 -
Pár slov o letošním Norsemanovi z pera Terezy Peterkové, manželky Marka Peterky Norsemana 2013. více zajímavého čtení v článku.

Čas 15.55.23 Marek Peterka umístění 108 místo (Support Tereza Peterková)

Čas 17.10.18 Vladimír Pešek umístění 184 místo (Support Daniela Pešková)

Článek k Norseman Xtreme Triatlonu (dále jen Norseman) píšu ze svého laického pohledu člověka, který v životě nezkusil triatlon a takovýto náročný závod už vůbec ne. Proto jsem, jako táty support, byla víc nervózní než on. A oprávněně. Extrémnost tohoto závodu není pouze v extrémním výškovém převýšení celé trati, je to zejména kvůli opravdu všem druhům počasí, které Vás stoprocentně někde dožene, ale vůbec se nedá předvídat a také k téměř nulové podpoře ze strany organizátora. "Support" je povinným článkem a "výbavou" každého závodníka. Bez tohoto článku není možné závod absolvovat.


O Norsemana je ze strany závodníků obrovský zájem. Startovní čísla jsou početně omezená, proto se závodníci losují. Kluci (Vláďa a Marek) v normálním losování vybráni nebyli. Ale nevzdávali se a poslali svůj životní příběh k nominaci na „Someone Special“ - speciální slot, který se uděluje pouze pěti závodníkům. Díky Vláďově partnerce Daniele (mimo jiné Ironman Finisher), která vytvořila skvělou multimediální prezentaci o jejich přátelství a vztahu ke sportu a k triatlonu. Marek coby zkušený triatlonista a několikanásobný Ironman a Vláďa - univerzální sportovec (horolezec, kajakář, golfista, kitař) který si usmyslel, že si prostě zkusí závod s Ironman distancí - poprvé.

Přípravy nebral ani jeden na lehkou váhu, nešlo však jen o trénování, Norseman je závod tak extrémní, že se musíte zvolit trochu jinou výbavu než-li na standardního Ironmana. Kvalitní plavecký neopren, teplou neoprénovou čepici nebo kuklu, speciální plavecké ponožky, několik sad oblečení na kolo a hřejivou mast. Samozřejmostí jsou brýle, kolo v perfektním stavu, oblečení na všechny disciplíny, magnesium proti křečím, gely, sůl, výživa.

Do Norského Eidfjordu jsme dorazili dva dny před závodem. Registrace byla jednoduchá a stručná a za 3minuty byla kompletně vyřízena. Jako support jsem dostala bíle triko a pásku na ruku i samolepky na support auto. Závodníci dostali jen povinné vybavení - čísla a čip.

Pátek, den před závodem, už byl ve znamení příprav. Kluci šli ráno otestovat vodu s ostatními závodníky a zkonstatovali, že teplá teda skutečně není, jeli si „protočit nohy“ na kolo a pak už se jen připravovalo. Tašky, láhve, jídlo, vše pečlivě rozdělené podle disciplín a rozpisu kilometrů pro support, který ačkoliv byl detailní, ukázal, že v takovémto závodě se opravdu nedá nic předpovědět.

Plavání 3,8 km

V sobotu už nikdo z nás nemohl pořádně spát, někdo kvůli nervům, někdo kvůli zánětu středního ucha, se kterým Vláďa celý závod zvládnul. A jak předpověď správně ukázala – pršelo. Nechtěla jsem tomu věřit, protože den před tím jsme si dávali Norské pivo (nejdražší pivo, které jsem kdy pila, v přepočtu asi 250CZK) v 26°C na sluníčku. Kluci vstávali ve tři hodiny ráno, aby stihli trajekt, který odjížděl ve 04:00. Do té doby museli stihnout snídani, připravit si komplet depo T1, kde rovnou nechali kola. Na palubě Ferry si dali druhou snídani a převlíkli se do plavecké výbavy. Snídat takhle brzo ráno není nic jednoduchého za normálních podmínek natož před takovýmto důležitým závodem, ovšem vydat se do ledové vody bez snídaně není absolutně myslitelné.

Atmosféru na lodi si sama nedokážu představit, ale z vyprávění prý dramatické vlny, tma a mírný déšť. Závodníci skákali z otevřené přídě trajektu lodě do čtyř metrové hloubky. Podle kluků to bylo v pohodě, ale po závodě jsme se dozvěděli, že prý pár závodníku neskočilo. Vůbec se jim nedivím, asi bych také nechtěla v té tmě zajet do ledové vody tak hluboko. Díky velkým vlnám závodníci museli plavat na start asi 200m. Asi proto se lodní siréna ohlašující start závodu opozdila o deset minut, moc dobrý začátek to není – deset minut šlapat ve velkých vlnách ledovou vodu.

Vláďu i Marka dost překvapilo, že se plavci drželi u sebe v balíku a nebyly velké rozdíly, takže občas schytali nějakou tu ránu. Vláďa doplaval za Markem asi tři minuty, což bylo překvapením pro všechny, protože Marek má více naplaváno a je výrazně lepší plavec. Každopádně to Vláďovi dodalo energie do další (té nejtěžší) etapy závodu. Ale nakonec T1 (transition zone 1) bylo poslední místo kde se viděli. My jako support jsme dorazili k cíli plavání něco před šestou. Pršelo, takže jsme oblečení nechali v taškách, a poté nás už do depa nepustili. Od šesti jsem už nervózně vyhlížela. Zpožděný start o deset minut byl opravdu znát. V depu jsme s Dančou měly připravenou nejen židličku, ale i vaničku s horkou vodou. Na tu ale nakonec nedošlo, protože fjord byla zrovna tento den výjimečně teplý – no spíš vlažný 16-17°C. Převlíkáním, mazáním a přezouváním se zdrželi asi pět minut a už se jelo na kolo.


Kolo 180 km

Kolo bylo podle mého názoru i podle křečovitých obličejů závodníků nejnáročnější disciplína. Za celou dobu si ani na chvilku neodpočinuli. Buďto šlapali do brutálně prudkého kopce, bojovali s deštěm, mlhou, nebo se snažili držet řídítka rovně z kopců, při rychlosti 60km/h, na kluzké silnici. Takže místo odpočinku na sjezdu je čekala jen nebezpečná silnice, na které nebylo vidět kam se jede. Nejhorší byl ale šílený protivítr, který prostě nepřestával, od začátku do posledního metru. Cyklisti jeli ze strany na stranu a svoje kola drželi v různých šíleně naklánějících se úhlech. K větru se samozřejmě přidala i šílená kosa a mlha, nebylo absolutně jak se zahřát ani vidět. To platilo i pro nás jako support. V té šílené mlze a dešti jsem stála asi dvacet minut a vyhlížela tátu s rukavicemi a bundou v ruce a viděla jsem sotva na metr před sebe. Absolutně jsem nechápala, že někteří Norové, ale i Norky jeli jen v dresu a rukávkách, žádné rukavice, bundy a vypadali v pohodě – drsný život mají na severu.

Oba dva měli rozdílný pohon, zatímco Vláďa jedl bílé chleby, rýžovou kaši, ovocné přesnídávky, sladké salko, Mára energetické gely, tyčinky a maximálně jednu housku. V čem se ale oba dva shodovali byly banány. Myslím, že to tak bylo i pro každého druhého Norsemana. Jsou to sice tvrďáci, ale banán chtěli překrojený napůl a naloupnutý, musela jsem se smát. Poslední kopec měl „jen“ 12km a 700m převýšení. Posledních 30km s kopce dolů byla už jen odměna díky krásným řekám a vodopádům.

Běh 42 km

Na běhu se závodníci konečně ohřáli, možná až moc. Slunce pálilo, že jsem nemohla uvěřit, že před třemi hodinami jsem stála v zimě a v dešti a teď mám na sobě jen triko. Bohužel vedro a slunce se na maraton zrovna moc nehodí. Prvních 25km bylo jakž takž po rovině, Mára dostál svému slovu a skutečně běžel celých 25km, nezastavil ani na jídlo a pití a vždy jsem musela kus běžet s ním. Jen jednou se zdržel asi 30 sekund přezouváním bot kvůli puchýři. Stavět se muselo každé tři kilometry, protože na tom sluníčku se bez vody nedalo vydržet a v tomto bodě závodu už ani bez cukru, soli nebo energetického gelu.

Vláďu bohužel po 8km začaly chytat křeče, a tak se pustil do indiánského běhu – 300m běh, 300m chůze a dával si jedno magnesium za druhým, protože ho na kole naprosto podcenil. Sůl a magnesium zabrala a od 18km už zase mohl běžet až na obávaný Zombie Hill.

Zombie Hill dostal jméno nejspíš podle toho, jak se závodníci tváří, když se po něm šplhají nahoru. Oba Mára i Vláďa ani nikdo jiný se už nesnažil o žádný běh, ale šli jak jen se dalo. Vláďa prý došel pár sympatických bab a šly spolu v příjemném rozhovoru až do cíle pro bílé triko.

Pro upřesnění, při Norsemanovi se dostává bílé nebo černé triko. Pro černé triko si dojdou jen ti, kteří na 32.5km maratonu projdou v určitém čase nebo pořadí a jsou puštěni na nejvyšší horu v regionu Gaustatoppen. Distance na bílé triko je úplně stejná, akorát v příjemnějším terénu.

Táta to neměl tak „na pohodu“ jako Vláďa a trochu se stresoval. Šla jsem mu po boku od 25km až do samého cíle a nějaké to sprosté slovo jsem si vyslechnout musela. Občas jsem ho zatáhla za ruku, občas zatlačila do zad nebo podala vodu, ale nijak víc jsem už pomoct nemohla. Člověku už nechutná vůbec nic, natož nějaký další gel nebo Cola. A takhle jsme šli v celkem slušném tempu přes 17km s tím, že poslední 5km nebyly po cestě, ale po šutrech Gaustatoppen, neboli jak to výstižně popsali organizátoři – pile of rocks.


Za zmínku stojí, že dva dny před závodem jsme jako rodina vylezli na Trolltungu, takzvaný Trollí jazyk, kde jsme vyšplhali 11km a vzápětí jsem těch jedenáct šli zase zpět. Dle táty to byla „really bad idea“.Tam jsem si celkem slušně zvrtla kotník, takže jsem se na Gaustatoppen dostala jen díky práškům proti bolesti a obvazům a posledních tři sta metrů jsem do těch kamenů šla jen silou vůle. Každopádně posledních pět kilometrů byla asi moje nejoblíbenější část závodu, výhled byl nepopsatelně krásný. Táta ho po cestě nahoru příliš neocenil, ale cestou dolů už poznamenal, že je skutečně famózní. Cílem jsme prošli za 15 hodin a 55minut o dvě hodiny déle než se předpokládalo. Márův osobní Ironman rekord je 11.05.  Tento ročník opravdu dostál svého názvu "extrém" protože byl pro všechny závodníky o mnoho pomalejší  a extrémnější vzhledem k drsnému počasí. Organizace závodu byla seversky strohá a mě osobně příliš nenadchla. Co ovšem bylo mnohem horší, že jim nefungovala elektrika, tudíž ani lanovka dolů, takže i finišeři museli šlapat dolů po svých a tím jsme dostali navíc další 1,5 hodiny chůze. A jak to bývá, cesta dolů je vždycky nejhorší. Stihli jsme to jen tak tak než se setmělo.

Vláda s podporou své ženy dokončili za 17:10 hod. A tak jsme mohli společně vyrazit směr hotel do zasloužené teplé sprchy a po cestě komentovat příjemně strávený den.

(Marek: „Chtěl bych poděkovat Tereze za fajn podporu a to i přes mé někdy

drsnější výtky, závod je holt někdy o emocích a drsnější slovo vyletí i když to není tak myšleno.“)

(Vláďa: super zážitek umožněný pouze díky mé skvělé support ženě a radám starého Ironmeského kozáka Máry. Jsem hrdý na moje bíle triko a zároveň hluboce smekám obrovské uznání všem černým trikotům v totální pokoře k přírodě a počasí. Myslím, že to černé triko je stále velká výzva……J)

Hodnocení:
Přečteno 1625x
RUBRIKY ČLÁNKŮ
AKTUÁLNÍ ČLÁNKY
29.5.22Triatlonista Grebík vstoupil do olympijské kvalifikace senzačním 7. místem na Světovém poháru! Volár obsadil na ME v super sprintu 15. místo
29.5.22Tituly zůstaly doma. Mistry ČR ve sprint triatlonu se na Brněnské přehradě stali Kočař a Hrušková
16.5.222 dny, 4 vítězství: triatlonista Grebík ovládl český šampionát v supersprintu
11.4.22Zasněžený Aquatlon Příbram ovládli Zikmund a Mičková
7.3.22Český pohár v aquatlonu odstartoval ve Zlíně triumfem Václavíka a Horňové
16.2.22Mistrovství Evropy v terénním triatlonu budou letos hostit Prachatice
8.11.21Královnou českého triatlonu byla v anketě zvolena olympionička Petra Kuříková
1.11.21Grabmullerová má bronz z MS v terénním triatlonu! Kočař byl čtvrtý
24.10.21Je dobojováno. Aquatlonový pohár ovládli Tomáš Zikmund a Petra Dvořáková
21.10.21Děčínský Železný muž – 14.5.2022 a neb Memoriál Toma Jiráně