„Jelo tam více lidí z našeho klubu, takže to bylo skvělých pět dní,“ vypráví. Plavání chtěl zvládnout pod hodinu, což se nakonec o osm vteřin nepovedlo, což nic neznamenalo. „Kopcovitý profil cyklistiky mám rád, jen s jízdou vlevo jsem prvních pár kilometrů trochu bojoval. Tato část závodu má asi i největší podíl na konečném čtvrtém místě,“ popisuje.

„Běh už byl jen o přežití, ten já nerad,“ přiznává vzápětí. První kilometry měl náběhy na křeče do stehen a od asi dvacátého už se protrápil až do cíle. „Podpora kamarádů podél trati mi strašně pomohla. Už před závodem jsem si dal za úkol moc nesledovat soupeře, tachometr na kole, ani pulsmetr. Zaměřil jsem se opravdu jen na to, abych na kole nespadl a každou půlhoďku si dal gel nebo tyčku. A výsledek v cíli byl nádherný překvápko.“

Bez deníku k bolavým kolenům

Triatlonu se věnuje devět let. „To se jel u nás ve Skryích první srandaminitriatlon. Pak jsem ho chtěl strašně vyhrát, to se asi za tři roky povedlo. Pak jsem zatoužil dát Ironmana a už jsem v tom byl. Jiným sportům jsem se nikdy nevěnoval,“ vzpomíná.

A kolik ho cesta do Kony stála? „To ani nevím. Děkuju rodičům, sám si vydělávám až posledních pět let. Pracuju, abych měl na triatlon. Ale práci i sport beru jako koníčky.“

Pořád je především hobík a nadšenec. Všechno odmaká sám vyjma pátečního plavání a aspikových závitků s partou z DNF. „Nevedu si ani žádný tréninkový deník,“ překvapuje v době hi-fi scénářů.

Přílišná chuť ho ovšem před časem dovedla, jak už to bývá, k přetrénování. A ortoped ho poslal za trenérem, Martinem Dvořákem, prvním českým ironmanem pod devět hodin (Roth 1993), jestli ještě vzpomínáte… „Začal mě krotit. Řekl, ať trénuji méně, více odpočívám a kolena budou OK a ještě se zlepším. Komu by to nebylo sympatické? A taky hned při první schůzce dodal, že mám na to získat slot. To člověka dost zvedne. Mám v něm skvělého kamaráda.“

Stálý sportovec a pořadatel mnoha závodů Martin Dvořák svého svěřence charakterizuje: „Jarda je pilnej až moc. Moje role je spíše koordinovat trénink s odpočinkem, který doposud neznal.Vidí, že lepšit se může i při nižším objemu. Nechá si poradit a doporučit. Problém po Havaji může nastat s další motivací, jelikož si splnil havajský sen už při prvním pokusu. Ale má před sebou ještě hodně práce,  zejména ve zlepšení běhu bez újmy na pohybovém aparátu.“

Ze záchranky ke klidu na kole

A ještě jednu podstatnou věc kouč připomíná: „Je to kliďas, kterej z práce nejlíp ví, že pokud nejde o život, jde o hovno.“ Čerstvý Havajan totiž pracuje jako zdravotnický záchranář na záchranné službě středočeského kraje v základně Roztoky u Křivoklátu a Rakovník. „Klidný musím především vypadat, pak jsou klidnější i naši pacienti. Mám rád pohodu, ale asi jako každý se občas pěkně vytočím. Trochu nadhledu jsem v práci ale získal, to asi jo,“ dodává.

Jeho obejmy v posledním „řízeném“ období tvoří asi šestnáct hodin týdně. Dvakrát plavání, tři až čtyřikrát kolo, třikrát běh. „Odtrénuju to, co Martin doporučí. Mám na Křivoklátsku ideální běžecké a cyklistické podmínky.“
V mailové adrese má jméno lance. „Ano, k Armstrongovi vzhlížím, jeho životní příběh doslova žeru! Cyklistika je z triatlonu nejzábavnější, teda pro mne. Z triatlonistů sleduju samozřejmě Petra Vabrouška a Raelert brothers jsou řízci, těm taky fandím.“

Teď v Boltonu teprve poprvé závodil v cizině. Do Havaje už další starty asi nepřidá, protože se nechce zničit a zároveň musí si napracovat víkendy. A co chystá dál? „Vlastně nevím. Pokud se na Havaji dostanu živý do cíle, splním si tím další sen. Hlavně se chci triatlonem bavit, a ne ničit, jak tomu bylo do doby, než jsem potkal Martina. Máme taky skvělou partu v týmu, to se taky závodí jinak, než o samotě. A potřebuju zapracovat na běhu,“ rozmýšlí.