Litschau se blíží. Stojím ve vaně, věrný slibu, že další dlouhěj už nejedu na čmeláka, holím elektrickým Braunem nohy – Valdova best practice. Plná hrst chlupů. Snad to do zimy doroste a nezanítí se. Do hladka to ale fakt nejde, hlavně kolena a dvojhlavé stehenní, kam si nevidím, nechávám společensky nepřijatelně angreštózní. Závod mi to ale samozřejmě ani nevyhraje ani nezkazí. Jinak celkem zajímavý pocit. Rozhodně ale ztráta času.

Pondělí. Konečně pohov, právě jsem se vrátil z kola, je 21 30, už jsem to jel jenom vyšvihat, super pocit, člověk v tom šeru nevidí na tachometr, tak se nikam nežene. Ráno posledních  6 kiláků v klidu, 5:10 / km. Bolím mě šlachy, o to víc poslouchám tělo a až do soboty, dne závodu odpočívám. Absťák po pohybu přichází už v úterý večer, ale držím!
Kamil zařídil přihlášky, velká cena střední Evropy v Litschau na dlouhých tratích 2,3 84 21,1 bude pod taktovkou jiných borců, rozhodně však za naší skromné o to však entuziaičtější účasti.

Pátek. Vyzvedávám Petru, a přesunujeme se do azylu k Radčiným rodičům v Jindřichově Hradci. Ještě že tu možnost máme a jede s námi něžné zázemí, které hlavně v podobě Petry dokáže na kole silně narušit nejedno mužské ego. Sedáme do jednoho auta a jedeme za hranice na prezentaci. Vše probíhá v pořádku, náměstí je připraveno na zítřejší závod. Atmosféra silná, jako minulý rok. U jezera rakouské toitoiky připraveny, bazální jistota bude zabezpečena. Na náměstí probíhá prezentace VIP závodníků, Vabroušek v podkolenkách (na pohled ještě horší vizuální vjem než jsou pro ženy muži s ponožkami v sandálech) po schodech vbíhá na pódium a povídá, jak ročně dá těch 14 Ironmanů a in the meanwhile halfiromany a maratony. Kroutíme hlavou. Kamil mne hecuje, ať si taky jdeme sednout na pódium na lavičku vedle Vabrouška a moderátora, jakoby nic. Tu odvahu nemám, jedeme domů.  Společná večeře, prezentace energetických výdobytků sportovní výživy a do nich proinvestovaných peněz. Kamil se mazlí s turbošnekem do kterého vkládá naděje. Střízlivě zůstávám u gelu od Aminostaru a nutrenďácké tyčinky. Kousek olympiády a prášek na spaní.

Probuzení, venku pršelo, moc optimisticky to nevypadá. Připravujeme patlafixy, nápoje, 6 X uhlí, 1 X imodium. Přijíždíme do Litschau, bereme přepravky a frajersky sbíháme svah na cestu okolo jezera. V okolí se rozbíhají závodníci. V duchu glosuju jejich počínání jako zbytečně dlouhé a hlavně vyčerpávající glykogenové rezervy (jsem rád že si odběhnu na záchod). Ani tentokrát jsem nestihl glykogenovou superkompenzaci. Vcházíme do depa. Nutí nás nasadit přilbu, zapnout pásek – už při přejímce kol. Lepíme a přiděláváme předpisově čísla, na kolo, přilbu, pásek na ruku, fixem na ruku, číslo na čepici. Check  in a údiv pořadatelky, můj old school Dancelli, přes 10 let starý chromolybden, jediný s řazením na rámu v celém depu: Budí obdiv ale o to menší respekt. Aspoň, že mám tu závodnickou přepravku, dávající tušit, že jsem buď nějakému triatletovi olízal mozek, nebo že už jsem minimálně jeden triatlon jel. Depo jasně odráží elitu závodníků a taky fakt, že v Rakousku je jiná příjmová úroveň, to co byla špička v Litovli pokud jde o vybavení, to má  v Litschau přes polovina závodníků. Celokarbony Cannondale, Quota,  Specialized v hladině 100 tisíc a výše. Po letmém shlédnutí soupeřových ořů řadí Kamil svého Spydera na úroveň mého Dancelli, tedy mezi plečky.

Rozcvičuju se, dvakrát se jdu vyčůrat, jednou musím sundat čip a nést ho nad hlavou, pak stejně projdu nechtěně okolo senzorů a stojí mě to chybějící informaci ve výsledcích před wechselzone po plavání. Proběhl jsem dřív než jsem odstartoval. Potkáváme Honzu Vodehnala a  s lehkostí starých triatlonových harcovníků pronášíme „tak ahoj na trati“, s nezbytným komentářem mezi Kamilem a mnou, že to asi tak úplně ne a když, tak uvidíme maximálně jeho záda, což se bezezbytku i stane. Honza skončil celkově pátý.

Stojím na můstku do vody. Kamil jediný bez neoprenu. Jeho číslo si pak zapamatují všichni diváci. Pořadatel zděšeně zahlásí „Und jetzt nummer drei hundred und ohne neopren!!! “ Opravdu odvaha, když se závod jmenuje Eisennman. Startuje se z vody, vyčkávám do poslední chvilky. 2 minuty před startem lezu do vody, přeju Kamilovi good luck, s lehkostí sobě vlastní a sevřeným žaludkem konverzuji s jedním Germánem, tvrdí, jak nemá natrénováno a jde to úplně z oleje, tvářím se, že mu věřím. Startovní pole takticky kontroluju ze zadních pozic. Mela mezi 151 závodníky není nic příjemného. Zvedá se lano a startujeme. Plaveme proti směru hodinových ručiček, bójky neplaváváme z pravé strany. Jsou to takové lehké ťukance, žádné kopací drama se nekoná, za nohy mě nestahují ani soupeři ani místní vodník. Nacházím kapsy mezi plavci, znamená to ale větší nároky na orientaci. První bójku jsem netrefil o 2 metry, rychle se řadím doprava a dělám myšku před dvěma závodníky, kteří se okolo bójky zahustili. Pole se potrhalo. Plavu vedle borce, střídám způsobně nádechové strany, jsme od sebe na 40 cm, synchronizovaně si koukáme ob záběr do očí. První otočka na pomyslné podkově, tentokrát až do cíle držím optimální stopu cca metr od bójek. Vnímám pomalé plavce, na půl kilometru ztrácejí zhruba 150 metrů. Plave se mi perfektně, občas dochází k mírným kolizím. Kde je asi Kamil bez neoprenu? Druhé kolo, s přehledem a volnou trasou. Před sebou vidím skupinku, držím se jich na konstantní vzdálenost. Jedu s velkou rezervou, neodvažuju si tipovat kolikátý vylezu z vody. Míjím člun a vidím břeh vzdálený asi 50 metrů. Právě odstartoval sprint v růžových čepičkách. Dechově i silově jsem na tom OK, měním styl na motýlka, jako v Litovli, aby mě holky dobře identifikovaly a měly čas se připravit na focení, ale ouha, křeče do obou lýtek. Doplavávám posledních 20 metrů jako Meresjev, nohy vláčím za sebou. Můstek, výběh, pohyby koordinované, jen čepice nejde z hlavy. Vběh do depa, ty vole, tady je kol?! Neměl jsem plavat ještě kolo? Šlo to nějak hladce. Převlíkám se, jako jeden z mála, jsme snad jediní a Kamilem, kdo nemají celotělový triatlonistický oblek. Beru cyklistické kraťasy, běžím na konec wechselzony, přepínám hodinky na mód kolo a pomalu šlapu do pedálů.

Cyklistická část začíná. Do kopce. Konečně rovinka, beru si GT tabletu, zapíjím ji. Je mi jasné, že jsem to jen s dresem neprokaučoval. Optimální oblečení na podmračené počasí. Další kopec, cyklistů je požehnaně, dojíždějí mě slabší plavci. Sjezd dolů. Zalehám do řidítek. Výhodou jsou kozy, většina závodníků je má. Dramaticky snižují aerodynamický odpor. Další kopec, volím vyšší frekvenci tak, že vyšší už bych volit ani nemohl. Ano, jedu na Asterixe, chcete-li na kašpárka. Po 20 kilometrech beru gel, podle plánu. Míjím u Rottalu plechového čápa, který má naaranžovanou panenku v zobáku. Přichází kopec v lese a znovu hodně zvlněná část cesty, převážně do kopce. Cesta je polátaná nesourodými kusy asfaltu, volím hladký prostředek. Dojíždím na konec lesní cesty, dorostenky mocně povzbuzují, nonšalantně zatínám pravý soleus gastrocnemius, Německy děkuji a odmítám nabízené dobroty. Na otočku zbývá 7 km, velkou částí podél golfových hřišť. Sjíždím na náměstí, čeká mě zpomalení tak na 7 km/h, otočka a výjezd náměstím nahoru a hurá do druhého kola. Vedle mne Rakušák, společně otáčíme, já se zuby nehty jednou rukou držím řidítek a druhou řadím na rámu svoje předpotopní, o to však spolehlivější Shimano Exage 300. Rakušák v klidu prstem se snubním prstenem řadí Ultegru. Druhé kolo podle plánu, zatím žádná krize, jím tyčinku, zapíjím cca 200 ml na půl hodiny. Průměr okolo 29 km/h adekvátní terénu a najetým 1500 km za sezónu. Mám radost, jede mi to dobře. Z kopců to pouštím co mi odpor dovolí, 65 km/h. tepovky držím v aerobním pásmu, je to zrádné, limitem je u mě laktát ve stehnech. Jedu pocitově. Potkávám Petru cca 8 km před otočkou. Druhé náměstí, křičím na Radku jestli je Kamil v pořádku. Divím se, že mě ještě nedojel. Sjíždíme se s triatletkami, stehniska jako bizon. V prudších kopcích mi vždycky poodjedou,  v mírnějších je dojedu, na rovině se urvu. Je to náročné dodržovat draftingové pravidlo tam, kde se scházíme výkonnostně na stejné úrovni. Buď přidat a do 30 sekund odjet, nebo zpomalit a nechat je poodjet. Holky něco řeší, nerozumím ani slovo, až na lulen pause, jedna odpadá, kolo opírá o roští za které zabíhá.

Po pár kilometrech mě dojede, ale to je kousek před cílem. Zahybám z cesty, organizátoři mě zpomalují, připravuju se sesednout, frekvenci jsem už dávno zvýšil, aby se svaly připravily na jiný, běžecký motorický stereotyp. Depo, ještě nějaká kola chybí, to je fajn, Kamil pořád nikde.

Převlékám se, beru si i čepici, kterou v zóně dávám do ruky Petře, že si ji třeba při jednom ze 4 kol vezmu. Nebude ale třeba, skoro celý běh je ve stínu. Vybíhám desku s příčnými latěmi, křeč mě nechytla, následuje kopeček, otočka a seběh náměstím. Beru vodu, houbičku. Lidé povzbuzují, fantastická atmosféra. Zabíhám doprava a teď mě čeká zvlněné trápení podél jezera.  Běžím perfektně na úrovni 5 min / km, dlouhodobě neudržitelné tempo. Peťa mě povzbuzuje, objednávám si polovinu tablety na další kolo. Trať je v krásném chládku, ale nepříjemně zvlněná, nabourává to tempo běhu. Občasní kolemjdoucí občas povzbuzují.  Kamil pořád nikde. Znovu vybíhám kopec k náměstí, seběh, občerstvovačka, a po 2 kilometrech Kamil, v pekelném tempu mě předbíhá, volám na něj ať do toho jde. Skvěle mě stáhnul.

Další kolo, tempo úměrně kleslo, ale pořád běžím, na úrovni 6 minut. Petra mi avizuje Kamilovi problémy s křečemi, pak se dozvídám, že začaly už na plavání, na kole Kamila donutily kolo zahodit a tancovat závodníkům známý rituální anticrampový exorcistní tanec, který evidentně zabral, Kamil znovu dojel cyklisty které před odhozením sjel. Uvažuju. 10 km do cíle, to se může udát cokoliv, jestli má Kamil tyhle problémy, bude muset zpomalit. Držím si svoje tempo. Kamila ale nedoháním, nevidím ho ale ani v problescích lesa na druhém břehu. Mezitím Radka konverzuje s manželkou  Petra Vabrouška, která mu hlásí mezičasy a ptá se, odkud jsme. Bez klubové příslušnosti, ujišťuje jí, že manžela neohrozíme. Slib jsme samozřejmě dodrželi. Pole je tak potrhané, že až za chvíli dobíhám pár závodníků a pomyslně se chvíli přetahujeme o pozice, nakonec je z toho nulové saldo. Vbíhám do posledního kola, mentálně se připravuju na poslední finiš. V kopci už nezbývají síly, vybírám si kafku kterou potichu seběhnu a pak v cílové klikatici na můstkolávce zaříznu. Chyba lávky, doslova, po ostré vracečce na 1,5 metru výběh po koberci na můstek, kde je po 10 metrech ostré levé cíl a já už nemám prostor bezpečně předběhnout. Cílově o sekundu. Nevím celkový čas, na hodiny nevidím. Kamil rozesmátý, kurva, jak dlouho už tu je? Gratuluju. Nemluvím. Jdu pro pití, rvu do sebe asi 5 druhů koláčů, zapíjím colou. Stále nemluvím. Piju. Prosím holky aby vrátily čip, jdu zkusit rakouskou toitoiku. Depo. Sbíráme věci. Dávám se do řeči s Evou Novákovou, skončila druhá, Vabroušek 3. Eva pak dává v neděli navíc plaveckou část halfironmana na Mácháči, organizovaného etriatlonem.

Taky jsme zvažovali, nakonec ale vyhrálo Litschau, Valdo promiň, velká cena střední Evropy je velká cena a na dva závody ve dvou dnech jsme ještě malý píva.  Závodníka od vedle se ještě ptám na spokojenost s celokarbonovým Spešlem, má za sebou nehodu, metr a půl před kolem mu za jízdy řidič otevřel dveře. Zrušil kolo, on skončil se dvěma šrouby v rameni i s manželkou v nemocnici. Musel, hlavně při plavání, hodně trpět. Odvážíme věci do auta, pookřávám i já. Celkově 114. ze 151 jak mužů tak žen, už dávno nerozlišuju. 15 DNF, 1 DISQ. Kamil o 7 42 přede mnou na 101. místě, celkově 5 53 45, já 6 01 27. S odstupem mě neuvěřitelně štve, že nejsem pod 6 hodin, ale suma sumárum 68. z vody, a pocit perfektně takticky odjetého a rozvrženého závodu dělá z Litschau nejlepší triatlonový zážitek v životě.

Díky všem za podporu, hlavně Zdeňkovi za entuziasmus a možnost sdílení tréninkových pocitů Radce a Petře za podporu a samozřejmě Kamilovi, že do toho se mnou šel. A další výprava, kdy se startuje v 6 30 a v 7 večer pořád ještě nejste doma? Tedy celý Ironman? Kamile, tak si piš, měl bych pár termínů, dohodneme se…

Dušan

P.S. Stejně jsem v tom běhu ještě mohl přidat!

Závod v obrazech

 
Check  in a údiv pořadatelky, můj old school Dancelli, přes 10 let starý chromolybden, jediný s řazením na rámu v celém depu: Budí obdiv ale o to menší respekt. Aspoň že mám tu závodnickou přepravku, dávající tušit, že jsem buď nějakému triatletovi olízal mozek, nebo že už jsem minimálně jeden triatlon jel.
 

Kamil a carbošnek, turbošnek přijde na řadu až při samotném závodě.
 

A znovu se smějící kamil, jeho startovní číslo si zapamatují všichni diváci. Pořadatel zděšeně zahlásí „Und jetzt nummer drei hundred und ohne neopren!!! “ Jako jediný z celého startovního pole. Opravdu odvaha, když se závod jmenuje Eisennman.

Sluší nám to, v čepičce jsem naposled plaval před osmi lety.


Startuje se z vody, proti směru hodinových ručiček, na druhou stranu jezera a zpět. 2 okruhy, 2300 metrů, voda 19,5 C.


Výběh, zkusil jsem si pro mne typického motýlka v posledních desítkách metrů, chytly mě ale křeče do lýtek, ještě že už je konec. Plavání na výbornou, 68. ze 151, letos moje nejsilnější disciplína.


Výběh z depa, přepínám hodinky na kolo. Čeká mne 84 km dohromady ve 3 okruzích zvlněného terénu.

 
 
 
 
A Kamil, s permanentním úsměvem. Jak je za mnou asi daleko? Kdy mne dojede?


Na trati, zvolňuju, rozdávám úsměvy.


Kamil pořád při starém, úsměv od ucha k uchu, i když se dozvídám, jaké křeče ho věrně doprovázely po trati a posledních 10 km jel s diagnostikovanou kýlou přední duše, která vprostřed pláště vyhřezla, snad aby se podívala, kdy už bude cíl a skončí Kamilovo rychlé tempo roztáčející kola jeho Spydera, kterého v porovnání s koly v depu okolo 100 tis Kč pořizovací ceny zařadil na úroveň mého Dancelli, tedy mezi plečky.


Kam jsem sakra dal ten obouvák? Poslední disciplína, převlíkám se na běh. S Kamilem jsme jediní nezávodili v triatlonovém dresu a museli se komplet převlékat. 
 

Težkopádný běh hned za náměstím, brácha by z mého stylu pořád neměl radost.
 

Kamil o poznání uvolněněji.
 
 
 
Pokus o úsměv, ztuhl mi, když mě nesmlouvavým tempem Pendolina předběhl v druhém kole po 7 kilometrech běhu Kamil.


Kamil sbíhá náměstím. 
 
 
Kamil kyne davům, mě zbývá do cíle 7 minut.


Za chvíli přijde otočka a pak taky přeběh můstku a konečně cíl. Přede mnou  závodník, dám ho? Dal bych, ale na můstku a v ostré levé, za níž po 10 metrech následuje cíl se už předběhnout nedalo.
 

 
V cíli, nevěřícně, je to nad 6 hodin, zklamání mi zatím nedochází, převládají euforické pocity ze skvěle rozvrženého a takticky odjetého závodu.
 

Motorika odešla, vše co mi nalili do kelímku mizí v kanále, ani jsem si toho nevšiml, dokud jsem se nechtěl napít.

Odvážíme bitevníky k autu, už je mi hej, začínám se i dělit o zážitky.

Text: Dušan Pavlů, foto: Petra Zelená
dusanpavlu@centrum.cz
http://wem-triathlon.eu/