Jak se jelo?

Bylo to maso… Start už v osm ráno, těžký profil, hned na začátku deset kiláků do kopce klasika. Jede se přes dvoje hory, tam dost fouká, nedalo se ujet ani ve dvou ve třech. Bylo projeto rolbou před námi až někde ke konci, sjelo se dolů, tam už nefoukalo.

Takže žádná krize?

V polovině se stoupalo dalších devět kiláků na nejvyšší bod, tam jsem se bál. Ale technicky jsem se dobře odrážel, šlo to.

Pak jste útočil…

Poslední kopec jsem trochu poodjel, sám asi 9 kilometrů. Ale věděl jsem, že ve třech s Ahrlinem jedou 70 metrů za mnou. Pak přišly sjezdy, to nemáš šanci, zatlačej se. Ale nejel jsem na doraz, zbyly mi síly.

Až do finiše…

Jeli jsme čtyři. Pět kiláků před cílem nás dojel Bjerke s Brinkem. Začala nervozita, dávalo se naplno, netaktizovalo se. Poslední kilák byl nejtěžší. V Lillehammeru je dlouhý stadion s kopečky. Nastoupil jsem frekvenci, táhl to a vydržel až do cíle celou rovinu 300 metrů.

A Brinkovi vrátil úder za podobný souboj na Vasově běhu.

Byl asi tři metry byl za mnou. Já myslel nejdřív, že to je Ahrlin. Kdybych tušil Brinka, na víc bych stejně neměl, nemáš čas se ohlížet. Byl jsem moc rád, že se to povedlo.

Mazal jste sám?

Byl dobrý sníh, dalo se namazat. Odrazil jsem se skvěle. Radil jsem se Stijanem Gronasem (bývalý servisman Northuga, co pomáhá letos i Řezáčovi, pozn. red.), ale namazal jsem sám. Ráno bylo mínus deset a mlha, pozdějc jasno a sluníčko.

Potvrdil jste si Birkebeinerrennet jako nejoblíbenější lauf?

Profilově je nejtěžší, mně vyhovují dlouhá stoupání. Ne stromeček, ale dá se klouzat. Silově to udržím rukama a severský prašan podrží techniku. Tři dny pobytu v místě mi pomohly taky, vyzkoušel si to. Na prašanu to je o něčem jiným.

Před startem jste nás strašil nemocí…

Vůbec jsem nevěřil, že bych mohl zajet. Padala na mě horkost,  spouštěla se mi rýma, dvě noci jsem nespal. Ale při závodě jsem mohl dýchat naštěstí normálně.

V celkovém pořadí FIS Marathon cupu jste třetí. Je to maximum vzhledem k vaší klasické specializaci?

Bylo to dost těsný, kdyby Santus nebodoval, byl bych ještě druhý. Je to opravdu dobrý, vynechal jsem dva závody z jedenácti, každý aspoň jeden. Já si myslím, že to je maximum. Navíc nikdo nejezdí takhle sám jako já s manželkou. Úplně sám jako dřív bych už to nezvládl.

Jak si věříte na celkový a první triumf v nové sérii Ski Classic, kde se rozděluje 50 000 eur?

Moc rád bych to vyhrál. Týden doma potrénuju lehce, to sníh určitě vydrží. Hned zítra se pojedu podívat nahoru na Jizerku, jak to vypadá. Pak poletím do Osla, autem už to znovu nedám. Pět šest dní tam chci být, zajet si zase prašany. Různě mě pobolívá v krku, musím ještě vydržet.

Norefjellrennet měří 65 km klasicky, je to hodně těžký závod v horách hodinu a půl od Osla, kde jste ještě nejel. Na Ahrlina máte náskok 51 bodů, dá se počítat, co vám stačí?

Nemůžeš kalkulovat. Ani nevím, zda se počítá finále dvojnásobně. Jedeš, co to dá. Má tam přijet taky Northug…

V roce 2005 jste sice vyhrál celý FIS Marathon Cup a měl tři výhry (Marcialonga, König Ludwig lauf a Birkebeinerrennet), ale celkově je to letos možná ještě lepší sezona, co říkáte?

Asi jo. Výsledky jsou hodně podobné, z hlediska výkonnosti ta konkurence je nabitější. Věnuju se tomu mnohem víc, díky našemu týmu, pánům Klenorovi z Patria Direct i Weisshäutelovi od Madshusu, mám lepší podmínky. Ale ještě vylepšit by to všechno určitě trochu šlo. Dal jsem tomu maximum, musí z toho výsledek vyjít. Toho vítězství, který korunuje úsilí, je strašně těžký dosáhnout. Díky zkušenostem umím mazat, vím, jak se pohybovat, jsem zvyklý na ten závodní režim. Musíš se koncentrovat na tři měsíce, strašně rychle to uteče, aby ti forma vydržela...