Ještě stále se setkáváme s radami, které na jedné straně správně říkají, že by běžec při běhu „neměl sedět“, ale současně atletům neradí, jak čelit působení gravitace, jenž pokles boků zapříčiňuje. Další vyjádření, jenž atletům říká, že mají  udržet boky vysoko a zároveň mají došlapovat na patu, si protiřečí. Aby mohl běžec došlápnout na patu, musí došlápnout dále před svým tělem než běžec, který došlapuje na přední část vnější hrany chodidla. K takovému došlapu dále před tělem musí poněkud snížit boky, nebo při běhu tzv. „sedět“ aby mohl na patu dopadnout.

Pata nebo vnější hrana?

K došlapu na patu dochází dále před tělem (před svislou těžnicí) než při dopadu na přední část vnější hrany chodidla, protože při dopadu na patu je fakticky nemožné došlápnout těsně před nebo pod těžištěm. Boky takového běžce budou vždy níže než boky běžce, jenž došlapuje na vnější hranu chodidla, jednoduše proto, že pata nemůže došlápnout dále před tělem aniž by došlo k poklesu boků.

Běh s vysokým postavením boků je dán jednak genetickými faktory a jednak rozvojem síly svalstva dolní části trupu a horní části dolních končetin. K dosažení tohoto postavení se běžec musí podrobit prvnímu Newtonovu zákonu (který říká, že každá akce vyvolává ekvivalentní a opozitní reakci) a musí si dokázat vytvořit takové předpětí, jenž ho následně „vytáhne nahoru“. Taková síla je tvořena zpětným pohybem paží a impulsem švihové nohy, jenž směřuje k podložce. Následně to znamená, že pata švihové nohy při zpětném pohybu těsně míjí podložku po celé dráze pohybu a k došlapu na přední část vnější hrany chodidla dojde těsně před nebo přímo pod těžištěm běžce (před svislou těžnicí).

Běžec, který došlapuje na patu poběží pomaleji, protože než se dostane z paty na špičku, zabere to delší časový úsek. Aby se na špičku dostal, musí dopředný posun asistovat nejdříve přesunem těla dopředu do pozice těžiště nad místem odrazu, než začne pracovat na amortizaci jež ho pak popožene dopředu. Došlap před tělo u běžce, jež došlapuje na patu, způsobí, že gravitační síla stlačí tělo dolu k zemi. To vzápětí zvětší brzdný efekt, jenž tento způsob došlapu doprovází. Ve srovnání s tímto běžcem je již běžec došlapující na vnější hranu na půli cesty k odrazu.

A v neposlední řadě musíme vzít v potaz také zdravotní hledisko. Když se pata (a žádná jiná část chodidla) dotkne země jako první, je pro chodidlo velmi těžké akceptovat vysoké počáteční zatížení, protože „ převalení“ chodidla se uskutečňuje spíš přes slabý metatarsální oblouk, než přes silné bříško chodidla a pak již není žádná šance tak vysoký šok snížit. To znamená větší zatížení v oblasti kotníku a následně zvýšení možnosti zranění.

Anatomie správného došlapu

Aktivní odraz běžce vychází z přední části chodidla, když při dokroku ke kontaktu se zemí dochází na vnější hraně chodidla někde mezi přední částí paty a zadní částí metatarsální části chodidla, takže při došlapu nedochází k dlouhé cestě z paty na špičku. Uvolněná noha došlápla, síly při dopadu byly amortizovány, takže brzdící efekt je velmi malý. Chodilo se nyní převaluje přes bříško směrem dovnitř (z vnější hrany) a hmotnost běžce v krátkém okamžiku stlačí patu k zemi a běžec se ocitá v tzv. momentu vertikály. Gravitační síla si vzala kratší čas na stlačení těla k podložce a energie byla ušetřena. Moment vertikály (střední poloha) je výchozí polohou pro odraz, který opět uděluje tělu další zrychlení.

Při správné technice nedojde k zbrždění pohybu, je však třeba amortizovat dopad švihové nohy a změnit jej na měkké a pružné došlápnutí. Charakteristickým znakem správné techniky švihového způsobu běhu vůbec je pružný dokrok švihové nohy těsně před svislou těžnici.

Suma sumárum

Takže je to na vás, běžcích, správně se rozhodnout. Otázka pro „pomalého“ běžce zní: měl by ses rozhodnout pro „pomalou“ techniku, protože ji cítíš více přirozeně, nebo by ses měl snažit svou techniku zlepšit a měl tak šanci běžet rychleji? Když jsi „rychlý“ běžec, měl by ses rozhodnout pro „pomalou“ techniku, jen pro to, že jsi dálkoplaz?

To, jak se rozhodnete, vám celkem může stát za to, obzvláště, když uvážíte, že na každém kroku můžete ušetřit 0,005 sec. Při délce kroku 1,5m to dělá 33,3 sec. na 10km. 40 sekund pak, když je délka vašeho kroku 1,25m a „jen“ 28,5 sec., když je váš krok 1,75m dlouhý. 

Slovníček:

metatarsální oblouk – tvořen kostmi nártními (ossa metatarsalia)

moment vertikály -  střední poloha po dokončení dokroku a před započetím odrazu