Ta dřina za to stála, i když jsem pak neměla ani sílu se najíst, hodnotila bronz z MS Šárka Grabmüllerová
Při průjezdu cílem jsem měla radost, že mám medaili, že ta dřina stála zato a zároveň jsem byla trochu zklamaná, že „jen“ bronzovou. Letos jsem opravdu hodně trénovala, byla jsem dobře připravená i naladěná. Když jsem viděla ve startovní listině Norku Lovsetovou, loňskou mistryni Evropy, bylo mi jasné, že ta je excelentní cyklistka a bude to těžké, na ostatní holky jsem si věřila. Trošku jsem se bála, co se mnou udělá lyžařský kurz na sjezdovkách se třídou, ze kterého jsem přijela rovnou do Cogne, přeci jen týden s dětmi na horách je dost vyčerpávající. Do závodu jsem dala vše, stál mě hodně sil, byla jsem tak unavená, že jsem neměla sílu se pak najíst. Ale pro medaili na podium jsem si vyskočila opravdu ráda.
A jak hodnotíte třetí
místo s několikadenním odstupem?
Stále stejně, mám radost. (smích) Přemýšlím také, co se dalo udělat lépe,
jinak. Moc jsem si přála slyšet naší hymnu na stupních vítězů. Vyhlášení bylo
krásné – na náměstí v Cogně pod vysokými horami s velkou diváckou kulisou, jen
ta hymna byla norská.
Jste s výsledkem spokojená?
Přeci jen dvě nejrychlejší závodnice z loňského roku ve startovní listině chyběly…
S výsledkem spokojená jsem, beru ho všemi deseti. Při neúčasti dvou
medailistek z loňského mistrovství světa jsem byla považovaná za favoritku
závodu, i když ve startovní listině byly další elitní závodnice. Všechny
soupeřky jsem znala, jen jsem nevěděla, jak na tom letos jsou, protože před
mistrovstvím jsem nejela žádný zahraniční závod, neměla jsem tedy žádné
porovnání.
Jaký byl z vašeho
pohledu průběh závodu?
Od začátku se závod vyvíjel podle mých představ, měla jsem v plánu běžet
hodně rychle, vytvořit si náskok. Kolo mě trošku zaskočilo, Borghild Lovsetová
mě poměrně rychle dojela a nebyla jsem schopná akceptovat její tempo, ale
říkala jsem si, stále je to dobré. Avšak když mi začala ujíždět Ruska Olga
Parfiněnko do kopce, tak jsem si myslela, že je to v háji. Ve druhém okruhu
jsem se vzchopila, rozjela se a bylo to lepší. Jenže depo – přezouvání do
lyžařských bot byla katastrofa, trtala jsem se tam strašně dlouho, už to
vypadalo, že bych mohla zůstat bez medaile, avšak lyže jsem měla od manžela
skvěle připravené, jela jsem, co mi tělo dovolilo, vrátila se na medailovou
pozici, přetahovala se s Olgou o stříbro. Olga za to vzala před vrcholem
posledního kopce a bylo rozhodnuto, už jsem jí nedojela.
Co podmínky v Cogne,
seděly vám? Ať už jde o profil tratí, délku závodu i sněhové podmínky…
Tratě v Cogne mi vyhovují, nejsou lehké a zároveň ani zas tak technicky
náročné, nevadí mi ani vyšší nadmořská výška, mám závody na horách ráda. Věděla
jsem, do čeho jdu, připravovala jsem se v Livignu. Jediný problém jsem měla se
světlem. V současné době v Itálii pořád sněží a je mlhavo, vše splývá v jednu
bílou plochu, jezdím v dioptrických brýlích a mám jen žlutá a černá skla, která
se do těchto podmínek moc nehodí. Je to nepříjemné na kole i na lyžích, těžko
se čte terén.
Ještě před vaším
závodem startovaly juniorky a vaše dcera Natálie vybojovala stříbro? Sledovala
jste její závod?
Samozřejmě, že sledovala, fandila jsem jí, dávala rady. Jela skvěle.
Obzvláště na lyžích podala vynikající výkon. Škoda jen, že její depo bylo
pomalé - asi po mamince. (smích) A to jsme to večer na pokoji trénovaly. Máme v
tom obě velké rezervy. Ptala jsem se Rusů, jak to dělají, že mají vždy nejrychlejší
depa. Pavel Andrejev mi řekl: „To je přeci jednoduché, musíš ty boty
rozříznout, přešít a zapnout jen suchým zipem.“ Takže uvažuji o zničení
lyžařských bot.
Kromě dcery s vámi v
Cogne byl i manžel Ivo, vedoucí výpravy. Jak probíhá příprava trojlístku Grabmüllerů
na takový závod?
Kdo nás zná, tak ví. (smích) Adrenalin již před závodem – výměna názorů
zvýšeným hlasem, neustálé poučování a rady manžela, „teangerovské“ odsekávání
dcery, moje učitelská povaha. Ale jinak manželovi plně důvěřuji v mazání lyží, ví,
kam sáhnout, které lyže vybrat. Za dobu, co závodím, promazal jen jednou!
Co byste řekla k
závodu po organizační stránce? Je něco, co podle vás mohli pořadatelé udělat
lépe?
Závod byl perfektně zorganizován, od zahájení, přes samotný závod až po
vyhlášení. Bonusem byly dvě velké pasta party. Třetí závěrečný večírek jsme
bohužel museli oželet, v pondělí ráno jsem musela být ve třídě u svých žáků.
Celý víkend probíhal v příjemné a přátelské atmosféře, kterou Italové umí
opravdu vytvořit. Jediné, co mi chybělo na stadionu, byly šatny s toaletami, ty
byly poměrně daleko od startu, člověk pak musí stále sledovat hodinky, aby
náhodou nezmeškal startovní výstřel.
A na závěr, prozraďte
nám vaše další závodní a tréninkové plány?
Jsem závodní typ, raději proháním soupeřky, než trénuji, tak jsem ráda, že
je sezona v plném proudu a mohu jezdit po závodech. O víkendu jsem chtěla jet
Šumavský maraton, ale vzhledem k podmínkám na Šumavě se pravděpodobně zúčastním
Aquatlonu v Českých Budějovicích, další víkend pak pojedu na Praděd na zimní
triatlon. A pak se uvidí, závodů je hodně, je z čeho vybírat a hlavně mě to
stále baví a to především díky mé rodině. Je úžasné startovat na závodech se
svou dcerou v jedné štafetě. Vždy jsem si přála stát na světových stupních
vítězů společně s dcerami, v Cogne se mi
to mohlo ve štafetě splnit, ale skončili jsme na nepopulárním čtvrtém místě. I
přesto to byl krásný zážitek, bojovaly jsme společně pro tým a zároveň proti
sobě, kdo bude lepší. Tato zdravá rodinná rivalita nás posouvá dopředu a jsem
zato holkám moc vděčná. To, že mám medaili, je také jejich zásluha, obzvláště
Anetky, která mě na tréninku neskutečně prohání.