Lenka Králová po úspěšné premiéře zkusí štěstí mezi profesionály

21.10.2013 -
Jak vypadaly poslední okamžiky před premiérou závodnice Etriatlon Teamu Lenky Králové na ironmanské vzdálenosti? Jak prožívala závod a jaké pro ni měl důsledky? Připravte si bránice, nudit se rozhodně nebudete!

A je to tady.. Pátek ráno házíme poslední věci do auta a Kruťák s Královkou vyrážejí ve zrenovovaným autě (vyčištěný motor a výměna filtru) pro posledního člena posádky - Miss Illíkovou a poté směr Kolín nad Rýnem, kde já si hodlám odbýt ironmanskou premiéru a Roman s Míšou ukázat svou formu na poloviční vzdálenosti.

Míša se nalodí, žádný zbytečný zdržování a frčíme dál, přece nás čeká dlouhá cesta a chceme tam být co nejrychleji. Roman mrkne na navigaci a prohlásí, že tam nehodlá být až ve čtyři, že to trochu zrychlíme… Urychlení proběhlo, ale v hledání odstavný plochy s pípajícím alarmem pro nedostatek oleje kdesi v motoru.


Zastavujeme u Baumaxu na Plzeňské, následuje otevření kapoty se slovy nepublikovatelnými a prví zastávka v délce 2h s nákupem všech možných serepetiček, 5l oleje, zkoumáním hladiny oleje, voláním automechaniků a upozorněním, ať s tímhle autem už nikam nejezdíme. Tak to určitě, Roman to bere do vlastních rukou, vymění filtr, podvozek, u kterého hrozilo vzplanutí otřel ubrouskama na dětský pozadíčko, zavelel „odjezd“,  posádka naskočí a svištíme dál. Čas dojezdu se sice kapánek posunul, ale to nevadí, jen nárok na další zastávky už skoro nebyl. Já to beru po svým a tři čtvrtě cesty prochrním, zbytek si vesele povídá a vlastně mi přijde, že tam jsme za chvilku.

Před hotel dorazíme v sedm večer, ubytování proběhne tryskem a my hodláme stihnout ještě večerní prezenci na závod, i když do uzavření zbývá necelá hodina. Na recepci se ptáme kde to je, vyfasujeme mapu a svižným krokem (no spíš úprkem) mastíme přes celý město kamsi, kde to mělo podle recepčních být… Rekord v chůzi na 3km jsme podle mě trhli, ale to bylo všechno. Po prezentaci ani památky… No neva, zítra je taky den. Takže se spojujeme se zbytkem české výpravy a dáváme si sraz na pasta party. Prohodíme pár slov, něco sezobneme a vyrazíme se zpět ulehout do postele.

Další den ráno, seznámeni se skutečným místem vyzvedávání čísel tam zajedeme, při té příležitosti zafandíme závodníkům na sprint triatlonu a jsme domluveni na předzávodní projížďce na kole. Paráda, zadní kolo mám skoro prázdný, což jsem hlásila už doma, servisman Roman dofouknul a ujistil mě, že máme náhradní kolo s sebou, a kdyby to náhodou nešlo, tak ho vyfasuju. Jsem tedy klidná, nasednu na kolo a … no sakra, nejde mi se zacvaknout se do pedálů. Ajaj, kufry v háji, obroušený, že tam sotva drží - schýzička číslo jedna. I tak se jedeme projet, docela mám pocit, že mi to frčí, noha mi každou chvíli vyletí, ale jsem přesvědčená, že náhradní kufry ještě někde seženeme. Naše trio se vrací na hotel, balíme věci, který ještě odpoledne házíme do depa a já neustále připomínám, že musíme sehnat náhradní kufry. Takže opět sprint procházka skrz město, návštěva cykloservisu s výsledkem nula. Naděje ještě zůstává do expa, které je přímo u depa, kam stejně večer jedeme.

Jsme na parkovišti, vyndávám kolo do depa a koukám, že je zadní galuska prázdná. „No co, máme přece náhradní zadní kolo, šoupnem ho tam a pojedeš na něm“ zaznívá z ústech těch chytráků. Ha, omyl…zadní kolo sice máme, akorát trošku problémek, mně se tam nevejde - schýzička číslo dva. Roman zachová chladnou hlavu a vyletí z něj: „ Tak pojedeš na mým disku no“  - schýzička číslo tři… Hlavou mi proletí, že se asi zbláznil… „Na disku, magore, nikdy jsem s tím nejela a  teď  rovnou 180 km, který jsem taky nikdy neujela a ještě s odřenýma kuframa, to nemám šanci přežít“. Ale mám volbu jet buď na prázdný galusce nebo na disku. Takže vyfasuju tu šílenou černou věc, dostávám zhruba 300m na otestování a zvyknutí si na to a už skládám věci u stojanu s cedulí Lenka Králová, v profi kategorii, kde podle mě nemám vůbec co dělat. Kufry jsme nesehnali, ale jedeme ještě do města, takže naděje stále neumírá. Zaparkujeme v nějakým obchoďáku a jdeme na večeři, cestou třeba něco potkáme. V tu chvíli se zrodila i náhradní varianta, že mohu vyfasovat instalatérskou pásku a přinejhorším si tretru během závodu tajně přimotám k pedálům… Šíííílená představa, ale nakonec reálná J.

V pizzerii se trochu zdržíme, potkáme tam budoucí ironmany, zapovídáme se a já se postupně smiřuji s instalatérskou páskou. Pak se pomalu vracíme k autu, abychom byli brzo doma a mohli brzo zalehnout. Blížíme se ke garáži, kde bylo naše auto zaparkovaný a nestačíme valit oči…  Ta garáž je zavřená!!! Mříže spuštěný dolů a cedule, jak vrata, nás upozorňuje, že tady se dá stát jen do 8 večer a pak šmitec. - schýzička číslo čtyři. Všichni čučíme, na mě jdou skoro mdloby, v autě mám půlku věcí na ranní start a to je momentálně zabarikádovaný kdesi za mřížemi. Jak jsem se v ten moment dozvěděla, důležitý je pořádný rozptýlení před závodem, abych nebyla nervní. To se myslím dařilo na 150%, rozptýlená jsem byla ažaž. Nicméně nálada panovala kupodivu pořád výborná, a nechápu jak to ty dva dokázali, ale ukecali nějakého vrátného  a do té garáže je pustil a auto bylo na svobodě a my za chvíli v pelechu na pokoji. Poslední doladění věcí proběhlo, instalatérská páska připravená, budík nastavený, Lenička vynervovaná, takže vlastně všechno přesně podle plánu..

Nemůžu usnout, v hlavě mám tisíce myšlenek, rady Lukáše, slova a tipy od Petra, prostě všechno, protože si vůbec nedokážu představit, do čeho vlastně jdu, ale nakonec usínám se smíšenými pocity strachu a natěšeného očekávání.

Den D se neúprosně prosazuje, budík ve 4:30 nezklame, oblíkám se, proti veškerému odporu něco sním a můj support tým Roman s Míšou, kteří startují až někdy v poledne, mě odváží na místo startu. Poslední úpravy v depu, šup do neoprenu, ještě předzávodní foto, poslední rady a najednou už  jsem ve vodě spolu s Tomem a dalšíma profíkama a pořád nechápu, co tady vlastně dělám. Trochu se mě zmocňuje panika, vím, že mi všichni hned uplavou, ale co, hlavně přežít, opakuju si.  Ještě mrknu  ke břehu jestli nezahlídnu Romana s Míšou a najednou je to tady. Odpočítávání, start, ohňostroj a náš dav (spíš davíček) rychlostí blesku vystřelil vpřed. 

Najednou ze mě všechen strach spadnul a já jen věděla, že teď už jen musím dělat to, co mám vlastně ráda. Snažím se nejdřív někoho uviset, ale jak jsem věděla, s mým plaveckým uměním to nebude na dlouho a po chvíli jsem se tam už tak nějak plácala sama. Aspoň že se plavalo v kanálu s dokonalou orientací, takže jsem nemusela nic řešit. „No co“, říkám si, „hlavně se nevyšťavit hned na plavání“, jak mi říkal Lukáš. Takže si držím hezky svoje tempo, najednou jsem na otočce a říkám si, že to nějak rychle do té půlky uteklo. Po chvíli se kolem mě prožene skupina asi 5 lidí, co mě evidentně v té rychlosti ani nezaznamenala a vzala  to přímo přes mojí hlavu. Přežiju, ale už toho začínám mít dost, bolí mě strašně nohy a třísla, ale plavu dál a najednou mě předplave jedna závodnice, za kterou se dokonce stihnu i zaháknout a hezky jí plavu v nohách, což je obrovská úleva. Po chvilce už nás tahají z vody a já slyším něco ve stylu, že první dvě ženy už jsou z vody v čase 1:02…

Cože??? 1:02 jako já?? Víc řešit nestihnu a běžím depem ke kolu, kde cestou stihnu i zabloudit. Jsem asi nejpomalejší svlékač neoprenu na planetě, ale na to se nehraje a tak si v  klidu nandám i ponožky a vyrážím na cyklistickou část.  Bohužel se nacházím v prostoru nikoho, takže jsem taková „nesvá“, pořádně nevím kudy ta trať vede, jen vím, že to jsou tři okruhy od místa, až dojedeme k otočce do města. Aspoň že ta tretra zatím drží a nemusím hned operovat s instalatérskou páskou, která na mě vykukuje mezi gelama z krmelce J Najednou se vedle mě objeví motorka, kameraman něco blekotá německy, nic mu nerozumím, v tom mi vylítne noha z pedálu, já zakleju, ale dělám jakoby nic, přece nebudu před kamerou dělat psí kusy s instalatérskou páskou a připevňováním boty ke šlapce J Hurá, odfrčej pryč, já se naštěstí znova zacvaknu, pořád nikoho nevidím, bolí mě třísla z plavání, na kruháči blbě odbočím a právě mě to začíná pěkně štvát. „Debilní závod , co tady jako dělám, nesnáším to“, prolítne mi hlavou.

Konečně jsem ve městě, otočka a jedem zpátky, trochu se uklidním, cestou u občerstvovačky vidím Romana, jak na mě volá a povzbuzuje a to mi taky trochu dodá. Ocitáme se někde uprostřed polí, kde se vzrůstajícím větrem počítám, že poslední okruh bude stát rozhodně za to. Další kruháč, další špatný odbočení, ale naštěstí mě vracejí hned zpět. Říkám si: „Hlavně žádná panika, hlídej si tempo, jez každých 30 minut a musíš to přece přežít“. Jo, tohle funguje přesně do doby, než na mým umatlaným obličeji přistane vosa a já schytám rovnou dvě žihadla přímo do tváře. A najednou si tím přežitím nejsem úplně tak jistá. Ale co mi zbývá, jedu dál a aspoň se mi pozornost na chvíli přesune od bolavých nohou někam jinam. Cestou na otočkách vždycky vidím známé tváře v různých vzdálenostech, hlídám intervaly 30minut a pořád čekám, kdy přijde nějaká krize. Kromě vylítávající tretry a sílícího větru se mi ale vlastně jede docela fajn a uteče to strašně rychle a najednou vbíhám do depa, v rychlosti mrknu na celkovej čas kola a jsem docela v šoku, kolo za 5h je z říše snů.

Převlíkám se do běžeckých bot a za šílenýho řevu hlasatele, fandících lidí, motorky a dvou doprovodných kol s nápisem 2. žena vybíhám do závěrečnýho maratonu ve třech okruzích. Po prvním kiláku si říkám, že se mi běží až nějak moc fajn a taky mi to potvrdí hodinky po prvním kiláku za 4:00. „Jo tak tohle holka dlouho nevydržíš“, bleskne mi hlavou, „takže se trochu kroť“. Jenže to jde težko když má člověk vedle sebe kameru a doprovodný kolo. Ještěže tam ale jsou, to je aspoň jistota, že nezabloudím. V hlavě se mi začíná rodit myšlenka, že: za prvé bych ráda potkala nějaký záchod a zadruhé, že když aspoň trochu pořád poběžím, že bych to pod těch 10 mohla dát a ještě k tomu uhájit 2. místo, protože ta přede mnou byla nekonečně daleko, ale ta za mnou taky. No tak to se člověku hned běží líp. Záchod sice nevidím, ale ještě to jde.

Najednou slyším od silnice „Léňo supeeeeeeeer“, to Roman akorát prosvištěl, už taky závodící , okolo mě v cyklistický části.  Běží se mi pořád docela fajn, i když trochu zpomaluju, ale hlavně, že běžím. Piju Colu, moje záchrana, nic jiného už nejsem schopná pozřít, vybíhám točitý schody a to je skoro moje smrt. To se nohám teda rozhodně nelíbí a značně protestujou. Na to jsem připravená, kopnu do sebe protikřečák a běžím dál. Druhý okruh ještě docela jde, schody sice už vyjdu, konečně potkám záchod, takže si i 30 vteřin odpočinu a vyrážím do posledního okruhu. Už se mi to zdá nekonečně dlouhý, nohám se taky už nechce, ale běžců na trati značně přibylo, jak se k nám přimíchali i závodníci z poloviční vzdálenosti. Potkávám přímo proti mě letícího Romana, plácneme si, to mě zase popožene, ale stejně už to jde ztuha a přijde mi, že otočky někdo přemístil o několik kilometrů dál, než byly předtím.

Konečně se cíl blíží, schody kilák před cílem spíš vyplazím a vyručkuju po zábradlí, ale pak seberu zbytek sil a když zjistím, že mám šanci stihnout cíl za 9:30, ta se rozbíhám co to jde a běžím naštěstí už mírně z kopce směr vysněná cílová brána. Fandící lidé podél trati burácejí a já si tenhle okamžik užívám, co to jde. Vbíhám na červený koberec, směju se, zvedám ruce nad hlavu a nemůžu tomu uvěřit. „Jsem v cíli - druhá.“ A v čase, o kterým se mi nesnilo ani v tom nejkrásnějším snu. To co následovalo potom se dá jen těžko popisovat, ale největší radost jsem stejně měla, když jsme se potkali s Romanem a později i Míšou a mohli si povyprávět zážitky, každý ze svého vlastně osobního rekordu J

Noc jsem sice probděla, nemohla se skoro pohnout, ale ten výsledek stál rozhodně za to. Vyhlášení, které proběhlo další den, jsem si užila úplně parádně a cesta domů proběhla tentokrát až s podivem bez jakýchkoliv zvláštních zážitků. Každopádně musím říct, že zážitků z tohohle výletu je rozhodně daleko víc než jen zvládnutí prvního Iromana. Úžasný support tým (ale i závodníci v jedné osobě) se osvědčili na výbornou s hvězdičkou a já budu jedině ráda, když s nima budu moct jet i příště naproti třeba dalšímu vítězství. Takže jim patří obrovské díky, stejně jako Lukášovi a Petrovi.

 

Doslov:

Po tomto skvěle zvládnutém debutu na nejdelší trati, přišel čas na rozhodnutí ohledně Lenčina dalšího závodění. Za pomoci dnes už „realizačního týmu“ – rozuměj Romana a Míši, a za podpory  stálic  v podobě Petra a Lukáše, padlo rozhodnutí do toho příští rok praštit.

Lenky závodní program bude probíhat během sezóny na několika zastávkách světové Ironman série, které se bude díky profi licenci účastnit v této elitní kategorii.

 S naším společným snem – mít z Lenky profesionálku -  souvisí i přinášení zpráv o jejích výsledcích a pokrocích a proto dnes spatřily světlo triatlonového světa i webové stránky www.lenkakralova.cz, kde vás rádi přivítáme a budeme s vámi sdílet naše radosti i stesky v průběhu celé sezóny.

Za vaše ohlasy na naše snažení budeme rádi i prostřednictvím facebook profilu: https://www.facebook.com/trilenka

„Anything is Possible, Being Defferent is Normal“


Autor článku: Lenka Králová

Hodnocení:

Galerie

 

Přečteno 1530x
RUBRIKY ČLÁNKŮ
AKTUÁLNÍ ČLÁNKY
29.5.22Triatlonista Grebík vstoupil do olympijské kvalifikace senzačním 7. místem na Světovém poháru! Volár obsadil na ME v super sprintu 15. místo
29.5.22Tituly zůstaly doma. Mistry ČR ve sprint triatlonu se na Brněnské přehradě stali Kočař a Hrušková
16.5.222 dny, 4 vítězství: triatlonista Grebík ovládl český šampionát v supersprintu
11.4.22Zasněžený Aquatlon Příbram ovládli Zikmund a Mičková
7.3.22Český pohár v aquatlonu odstartoval ve Zlíně triumfem Václavíka a Horňové
16.2.22Mistrovství Evropy v terénním triatlonu budou letos hostit Prachatice
8.11.21Královnou českého triatlonu byla v anketě zvolena olympionička Petra Kuříková
1.11.21Grabmullerová má bronz z MS v terénním triatlonu! Kočař byl čtvrtý
24.10.21Je dobojováno. Aquatlonový pohár ovládli Tomáš Zikmund a Petra Dvořáková
21.10.21Děčínský Železný muž – 14.5.2022 a neb Memoriál Toma Jiráně