Swimrunová aliance

Kdy se objevil sport zvaný swimrun v životě jednoho úspěšného železného muže a jednoho multisportovního talentu?

Tomáš: “O swimrunu vím asi pět let, ale většina závodů mi přišla moc krátká. Chtěl jsem to zkusit, ale dlouho nemohl najít parťáka. Nakonec jsme se loni na podzim potkali na letišti s Petrem. Já jsem akorát vyhrál MS v biathle, on se vracel ze závodu. Dali jsme se tam při čekání na zavazadla do řeči a on se té myšlenky chytil…”

Petr: “Jeden z mých nejlepších parťáků, se kterým jsem bydlíval na IM Havaj, je Jonas Colting. Jonas je jediný závodník, který zatím absolvoval všechny ročníky kultovního Ötillö, a jednou mi mezi řečí psal, že tohle by se mi líbilo. Dlouho jsem na to přes jiné závody neměl čas, ale letos mě oslovil Tomáš, jestli bych to nechtěl zkusit. Řekl jsem mu dva víkendy, které jsem měl v termínovce volné, a do jednoho z nich pasovalo Vassiviére. To mělo hned několik výhod. V sobotu se šel sprint, v neděli dlouhá trať, takže jsme mohli sfouknout hned dva závody najednou. V tomhle sportu je totiž velice důležitá zkušenost a sehranost a my neuměli nic. Navíc v této sezóně začalo Blueseventy vyrábět neoprén pro swimrun a protože je zastupuji, chtěl jsem ho vyzkoušet při závodě osobně. A do třetice nás pozval pořadatel - náklady se při swimrunech nevrací, je to malý sport, takže se to pěkně sešlo.”  

Co vás naučil ten první závod?

Petr: “Přijeli jsme tam jen s neoprény a myšlenkou, že ostatní vybavení si koupíme na expu. Jenže tam žádné nebylo a tak jsme si na sobotu museli půjčovat výbavu od lidí, kteří šli závod v neděli a na neděli naopak od těch, co závodili v sobotu. Strategie byla, že Tomáš mě bude táhnout na gumě, ale zjistili jsme, že když plavu za Tomem v háku, tak mu stačím i bez gumy.“  

Tomáš: “Plavání při swimrunu je výrazně silové, není tolik o technice, takže packy vám ledacos odpustí.”

Petr: “Přesně. S mými veslováním posílenými rameny můžu točit packama deset kilometrů a nebudu unavený. Každopádně ten sobotní sprint jsme přepálili, vyloupli se kolem pátého místa a docela si i zazávodili. Teprve zpětně jsem zjistil, že jsem tam měl asi nejvyšší tepy v životě. V neděli jsme proto začali opatrněji a nakonec skončili druzí. Začali jsme rozumět systému práce s vybavením, pochopili, kdy co sundavat, nandavat, kam co dát…“

Tomáš: „Kdy například srolovat neoprén a kdy to vzhledem k vzdálenosti k další vodě nemá cenu. Abychom se při běhu tak nepřehřívali, musí neoprén na dlouhé úseky dolů, ale současně je potřeba sundat za běhu i závodní tílko, které máme na něm. Musí se to správně vyhodnotit. Ovšem způsoby místních rutinérů, to, jak si uměli své vybavení připasovat a popřehazovat, to bylo ze začátku nad naše chápání.“

Sehranost s vybavením i v týmu je tady klíčová. Jak to děláte s tréninkem a přípravou, když bydlíte tak daleko od sebe?

Tomáš: „My spolu netrénujeme, věci typu „kdy bude příští závod a jaké vezmeme vybavení“ řešíme jen přes Messenger. Až při závodě pak zjišťujeme, co funguje. Já si žádný speciální trénink nedávám, neplavu ani na volné vodě, to si nechávám na závody. Plaveckou i běžeckou výkonnost mám celý rok, a k tomu přidávám kolo a kajak, které mi pomáhají k síle a navíc fungují jako kompenzace pro klouby a šlachy zatížené při běhu. Swimrun je hodně o síle, o technice už méně.“

Petr: „Když se s parťákem potkáte až těsně před startem letadla na závod, nemáte šanci si cokoliv vyzkoušet. Délku té gumy mezi námi jsme taky řešili až na místě a to tak, že jsme si oba lehli na trávník a odhadli ideální vzdálenost mezi Tomovýma nohama a mojí hlavou. Při druhém plavání se mi do gumy zamotal piškot a pak mě Tom zbytek úseku kopal do hlavy, takže jsme gumu schovali a už ji nevytáhli. Prostě jediné zkušenosti, které máme, jsou ty ze závodu. Není sice ideální řešit věci za pochodu, ale sehnat parťáka je obecně těžké. A sehnat někoho podobné výkonnosti, který bydlí poblíž a cílí na stejný závod, to už je fakt úkol.“  

Ano, shánění partnera na swimrun je známá bolístka všech závodníků. Týká se to i té úplné elity?

Tomáš: „Lákal jsem bráchu Davida, ale zatím nám společná účast nikdy nevyšla…“

Petr: „Můj syn teď dokonce vytváří aplikaci do mobilu, která by pro závody parťáka vyhledala. Zadáte čas na běh a plavání, termín závodu a vyjedou vám ideální partneři.“

I když už jste se našli, rozdíly stejně jsou. Kdo koho táhne a kdo je v čem lepší?

Petr: “Tomáš je výrazně lepší plavec. Ve výbězích do kopce je lepší on, já jsem zase lepší v sebězích.“

Tomáš: „Ve Vassiviére jsem táhl já vodu a Petr běh. V Immeln jsem hodně táhl já. Tlačil jsem na pilu až moc a došly mi síly. Naštěstí jsme byli první i tak.“

Při swimrunu je komplikovanějíš i orientace. Kdo se o ni z vás dvou stará?

Tomáš: „Stará se ten, kdo běží první. Nedá se spoléhat na jiné dvojice, trať závodu vede lesem nebo nenavazuje na žádnou cestu a člověk musí dávat pozor. Ve Vassiviére jsem to hlídal já a bylo to jednoduché. Immeln už byl těžký – když jsme si začali hlídat soupeře, přestali jsme si hlídat trasu. Nakonec si první dvojice zaběhly asi o kilák, ale i tak se nám podařilo vylepšit  traťový rekord.“ 

Dalším kamenem úrazu při swimrunu je vybavení. Už máte všechno vyzkoušené nebo pořád objevujete?

Tomáš: „Petr i já máme rádi bosoběh a firmy, které takové boty vyrábějí, se ve swimrunech hodně angažují. Mám sice blízko k běhu v terénu, ale srovnávat to se šutrama, které na vás čekají na většině swimrunů, moc nejde. Sice tu byla i varianta s minimalistickými botami, se kterými můžete při plavání kopat nohama, jenže parťák v háku za vámi pak dost trpí. Takže volba nakonec padla na Salmingy. Co se pacek týče, na krátký závod jsou dobré co největší, ale v dlouhém už mě ke konci bolely ruce. Navíc máme ty tenké, karbonové, které jsou sice hodně lehké, ale zase se zařezávají do zápěstí a dělají slušné odřeniny. Velikost piškotů i jejich připojení na nohu zaháknutím za karabinu u pasu už máme vychytané…“

Cesta do Ötillö pak vedla po prvosedu ve Vassiviére přes švédský Immeln…

Petr: “Tom měl sen, že by se chtěl swimrunu věnovat víc a v příští sezóně se zúčastnit svěťáku v Ötillö. Jenže díky našim výkonům ve Vassiviére, kde jsme porazili pár favoritů, přišlo nečekaně pozvání už letos. Bylo to docela kách, protože Tom měl dva dny před závodem MS v kvadriatlonu a já jsem díky tomu vypustil svůj oblíbený Podesdorf, ale rozhodli jsme se do toho jít. Jen jsme ještě potřebovali nabrat zkušenosti a tak jsme našli ve Švédsku závod dlouhý 35 km. A tam už to vítězství klaplo a my ve skrytu duše začali doufat v dobrý výsledek i v Ötillö.”

Tomáš: “I když moje sezóna byla letos zaměřená na kvadriatlon a tenhle závod měl být jen tréninkový, protože jsme pořád testovali výbavu, tak se nám povedl. Nechtěli jsme se kvalifikovat, jen secvičit, ale vyšlo to.”

Strategie pro Ötillö tedy byla jaká?

Tomáš: „Dohodli jsme se, že v Ötillö pojedeme Petrovo tempo, které je sice pomalejší než moje, ale vydržíme v něm všechno. A budeme spoléhat na to, že soupeři budou postupně odpadávat a my na ně zaútočíme na posledním, 20 km dlouhém běhu. Swimrunové neopreny mají několik kapes, takže se do nich vejde dost gelů a nebudeme závislí jen na občerstvovačkách.“

Petr: „Každý jsme si nesli deset gelů a osm z nich donesli až do cíle. Aby se předešlo zbytečnému odpadu, závodníci fasují skládací kelímky na pití, které jsme si zastrčili do rukávu a utopili je už při druhém plavání. Ionťák jsme si pak nalévali do plavecké čepice a jak jsme toho měli plné ruce, už nás na těch několika málo občerstvovačkách nenapadlo naplnit si vodou ještě rezervní lahve, které jsme měli s sebou. Nebylo tedy gely čím zapít a půl kila jsme jich místo v sobě přinesli v kapsách. Došli jsme tedy na dehydrataci přesně v místech, kde jsme chtěli zaútočit na slušný výsledek. Osmé místo jsme pustili a byli jsme rádi, že jsme rádi.“

Takže poučení pro příště…

Petr: „Rozhodně. Kdybychom tam jeli znovu, už víme, co nás čeká. Nejen o tom, že jsme správně nesundávali neopreny, takže jsme byli předvaření a dehydrovaní, protože voda k pití byla jednou za hodinu. Taky už bychom věděli, jaký nás čeká terén. Když jsem viděl videa, na kterých závodníci jedou po břiše ze skal dolů, myslel jsem si, že jsou tam dvě nebo tři taková místa, a tam  čeká většina fotografů. Až při závodě nám došlo, že takhle vypadá většina trati. Tam jsme ztráceli nejvíc.“  

Co vás na swimrunu tak nadchlo?

Petr: “Swimrun je nádherná kombinace plavání a běhu. Závody vedou místy, kam bych se jen jako plavec nebo jen  jako běžec nikdy nepodíval. Díky té krajině závod neskutečně rychle utíká. V Ötillö jsem se poprvé podíval na hodinky po šesti hodinách a byl překvapen, že jsme dávno za půlkou. Dělá to to neustálé střídání vody a země - člověk si unaví ramena při plavání a pak si je uvolní při běhu a naopak - při plavání zase ve studené vodě zregenerují nohy a můžu zase dál.”

Tomáš: “Je to vytrvalostní disciplína, pro které mám obecně slabost. Kombinuje dva moje nejsilnější sporty, plavání a běh, které navíc můžu bez omezení trénovat celý rok.”

Jaké další výzvy vás tedy po té první sezóně lákají?

Tom: „Vyhrál jsem MS v kvadriatlonu, takže zvažuju, že se budu věnovat už jen plavání a běhu. Soustředím se na závody dvojic a byl by zajímavý cíl objet všech šest kvalifikačních závodů. Ještě se totiž nikomu nepovedlo vyhrát všechny…uvidím, jaká bude forma moje i parťáků. Taky by mě bavilo zkusit víc triathle nebo Xterru. Donutilo by mě to naučit se pořádně na biku – teď trénuju děti, které to umí líp než já…“

Petr: „Lákalo by mě to znovu, ale teď je pro mě prioritou Ultraman. V lednu mám v plánu IM na Sahaře a v Izraeli, další plány si zatím nedělám. Dovedu si představit, že se s Tomem kvalifikujeme znovu. Teď mi třeba přišlo pozvání na Thor Triathlon, což je hezčí obdoba Norsemana. Vybírám si už jen ty závody, které mě baví a kde jsem ještě nebyl.“

O sólo kategorii ani jeden z vás neuvažuje? 

Petr: „To mě vůbec neláká. Když jsem se bavil s těmi čtyřmi, kteří swimrun při jedné hospodské sázce vymysleli, tak původní idea byla jasná – tohle je závod dvojic. Filozofie závodu je o  podpoře parťáka na gumě za sebou, jít tam sám by mi vlastně přišlo sobecké. Navíc ty tratě jsou dost extrémní, všechny ty kamzičí stezky i volná voda s proudy jsou dost nebezpečné.“

Uměli byste jeden druhého zachránit?

Tomáš: „Jsem trenér plavání, záchranu jsme měli ve škole jako povinný předmět. Kdo jiný by to měl umět, když ne já?“

Poslední otázka – co vy a plavání v dětství? Jak se vychovávají šampioni?

Petr: „Táta nás v dětství hodil v Podolí do hloubky a ať prý plaveme. Nikdy jsem se to ale pořádně nenaučil, nemám cit pro vodu. První triatlonové sezóny jsem odplaval kraulem s prsovýma nohama a dodnes spoléhám spíš na sílu.“ 

Tomáš: „S bráchou jsme neuměli plavat ještě v první třídě, takže jsme jen blbnuli na mělčině a drželi se někoho nebo nafukovacího kruhu. Teprve o letních prázdninách jsme spolu přeplavali nějaký větší rybník jen tak bez ničeho.“

Díky za rozhovor a hodně štěstí v příští sezóně, ať už se rozhodnete pro jakýkoliv závod!