| | | | | díky | , 27.03.2008 13:53, Reagovat  | Díky za všechny přízpevky k mému rozhovoru, všechny zdravím. Musím jednoznačně souhlasit, že sport a práce
jsou nesrovnatelné i když se srovnání nabízí. V první části Lukášové reakce s ním souhlasím, v druhé nikoliv. Já jsem sportu věnnoval maximum od svých 11 až 12let. Byl jsem spíš méně talentovaný než více, ale dřina mě bavila - byl to celý můj život a ve volném čase jsem si přidával. Kec o využití systému a následném vycouvání ze strachu před dřinou je zřejmě výplod, od reality odtrženého, funkcionáře. Investice (ať finanční,nebo v podobě vynaložené enrgie trenérů)do mého sportu si uvědomuji a jsem za ně vděčný. Mnohem větší část sportovních nákladu však byla placena z rodinného rozpočtu a to i v době kdy si "systém" existence nějakého Gondka vůbec nebyl vědom. Později zas bylo čerpání podpory závislé na mém podřízení se, mnohým systémovám absurditám. Vzpomínám jak mě iritoval nutnost mého pravidelného cestování na testy do Prahy (bez proplaceného cestování a bez zajištěného ubytování - pražští funkcionáři v tom problém neviděli). Musel jsem předvést, že uběhnu tři kilometry v nějakém směšném limitu, byť jsem jej měl nejednou absolvovaný na atletických závodech s cca.30sekundovou rezervou. Termín býval zvolen s oblibou na čas, kdy většina závodníků chtěla mít podzimní pauzu. Nezbývalo než se podřídit a bezmocně si poklepávat na čelo. Třeba máš pravdu, možná jsem neměl na to abych zatápěl nejlepším, ale dělal jsem maximum, čemu jsem věřil, abych nejlepší byl. Dával jsem sportu všechno co ve mě bylo a svých investic nebudu nikdy litovat. Jestli "system" svých (bezpochyby mnohem menších) investic do mě lituje, tak je mi to samozřejmě nepříjemné, ale jako parazit se necítím a citit nehodlám. |
|
Zpět
