Neustále hledáme ten dokonalý předpis a chceme věřit, že existuje. Říká Robert Kleiner

Roberte mnoho čtenářů, tě zná jako technologického guru. Mohl bys čtenářům přiblížit, kdo je Robert Kleiner a čím vším se zabýváš?

Jsem vystudovaný elektro-inženýr, ale láska ke sportu mne přivedla k práci metodika ve středisku vrcholového sportu. To jsou takové mé kořeny. Díky nim jsem pochopil, že technologie a počítače ve sportu budou hrát čím dále důležitější roli. A když mi to „kdysi v dávnověku“ došlo J založil jsem firmu S1W.cz která dostala do vínku využití moderních technologií při zvyšování sportovní výkonnosti. No a v ní jsme se začali zabývat meřiči wattového výkonu, dovážet je a servisovat, pak přišly svalové elektrostimulátory (COMPEX), dechové stimulátory (PowerBreathe), wattmetry pro běh (STRYD), měřiče teploty těla (CORE), analýza biomechaniky (LEOMO) a další aktivity, včetně importu švýcarské značky kol (BMC). No, poměrně pestrá skladba aktivit na jednu skromnou firmičku…

Pojďme se věnovat technologiím. Jakou technologii bys nazval opravdovým game-changerem ve vytrvalostních sportech? Co změnilo hru a proč?

Tak doufám že to dnes nebude znít podivně, ale je to vlastně změna tréninkových deníků na elektronické. Po nástupu měřičů srdečního tepu, teprve s příchodem měřičů zatížení organismu (wattmetrů) přišla i možnost v každé vteřině znát objektivní zátěž organizmu a korelovat ji s účinky na daného sportovce. Ve spolupráci s internetem se na těchto datech dal začít budovat mocný analytický a tréninkový aparát. A tahle věc posunula možnosti spolupráce trenéra, sportovce a celých týmů na úplně jiný level. V cyklistice jsme se dnes už výkonnostně dostali dávno za hranice zlaté dopingové éry. To svědčí o mnohém. Když nic jiného, tak dnes máme možnost poměrně dokonale dávkovat rozvojové intenzity, které jsou klíčem k efektivnímu růstu každého sportovce. Ale samozřejmě, že se s tím stále učíme zacházet a žít.

Triatlonisté jsou doslova posedlí technologickými novinkami. Rádi si vše měří a analyzují. Jaký máš názor na téma pocit versus čísla?

No, částečně jsme to už nakousnuli. My vlastně neustále hledáme ten dokonalý předpis a chceme věřit, že existuje, nebo se k němu alespoň blížíme. Měřitelně. Odtud je naše potřeba mít nějaká čísla, která to dokládají. Na druhou stranu, může se z toho snadno stát posedlost, kdy se vytratí podstata proč to děláme. Oba extrémy jsou nezdravé. Nerespektování objektivní reality (čísel) prostě k úspěchu nevede, stejně tak jako neschopnost korelace objektivní reality s pocity. Některé věci se dají pocitově odhadnout poměrně dobře, jiné jen velmi těžko. Triatlon, stejně jako maraton, časovka a další vytrvalostní disciplíny provozované na hraně vytrvalostních možností daného jedince jsou vlastně o tom trefit se dokonale do pacingu. Abys mohl prodat přesně na co máš, je třeba nejen znát své tělo, ale i respektovat tu objektivní realitu. Jen obojí dohromady dává mix znalostí, které vedou k lepším výsledkům. Jedno bez druhého je jen půlka znalosti. Pokud si nestanovíš a následně nedodržíš optimální tempo, budeš vždy pomalejší než bys mohl být.

V oblasti cyklistiky a dlouhého triatlonu došlo k výraznému posunu v dosahovaných rychlostech. Domníváš se, že hlavní příčinou tohoto posunu je vývoj technologií, například aerodynamické komponenty a optimalizace posedu, nebo že hlavním faktorem je efektivnější tréninkový proces?

Je to samozřejmě mix všeho uvedeného dohromady, včetně pohodlí během výkonu, ale skutečně si myslím, že posun v připravenosti borců a pečlivá práce s aerodynamikou hraje asi největší roli. Pokud se jenom podíváme, jak moc se změnily za posledních pár let posedy, je to myslím dost zřetelné. Na druhou stranu snaha odstínit vše co přináší zbytečný stres a únavu je také patrná. Každý si dokáže představit, jak moc pomáhá dokonalá hydratace, netečnost ráfků k bočnímu větru nebo bezdušové pneu, která je rychlejší a výrazně pohodlnější. Galuskový set kol už je dnes prakticky neprodejný.

MS v cyklistice odhalilo řadu zajímavostí. Jedním z výrazných momentů bylo, když Remco Evenepoel následoval rostoucí trend v triatlonu a vložil si bidon do dresu na hruď, což údajně šetří až 3% výkonu. Jaký je tvůj názor na tento trend? V minulosti jsme byli svědky toho, jak se cyklista inspiroval triatlonem, což mu možná přineslo vítězství v Tour de France. Mluvím o Gregu LeMondovi, který v roce 1989 připevnil na své časovkářské kolo triatlonovou hrazdu.

Cyklistika byla vždy víceméně baštou konzervativního přístupu. I díky pravidlům UCI. V případě bidonu nebo vodního rezervoáru na hrudi se ale dle pravidel jedná o zakázanou praktiku. Přikláním se tedy spíše k názoru, že se jednalo o vysílačku, která na Remcovu aerodynamiku neměla významný vliv. Jeho TT pozice je v současné době tou nejdokonalejší, která jde vymyslet a provést, jeho watty potřebné na vítězství jsou i díky jeho drobné postavě zhruba o 50 nižší než potřebují jeho soupeři. Nalezeno a ověřováno nikoliv v tunelu, ale na velodromu. Což je asi dobrá zpráva pro všechny. Rozpočet tohoto zkoumání je samozřejmě řádově jinde než pronájem větrného tunelu. Neboli ukazuje se, že data z terénu mají větší význam, než z laboratorního prostředí. Jinak lepší odvod proudnice na hrudi samozřejmě význam má, ale pokud se podíváte na nejlepší, pak mezi helmou a lokty není prakticky žádný prostor, neboli k tělu se už nic nedostane, vše obtéká z vnějšku . U delších distancí se ale u posedu jedná vždy o kompromis, kde se tímto způsobem pár % určitě uspořit dá. Obecně je triatlon novinkám přístupnější, takže je to jakási testovací laboratoř efektivity, z které lze v některých disciplínách dále čerpat. Základní kritérium, maximální efektivita pohybu, je zde permanentní požadavek číslo 1.

Jako schopný analytik píšeš články o cyklistice, které si získaly velkou oblibu. Podle tvého názoru, co vše je potřeba k dosažení špičkové úrovně ve sportu? Co všechno musí do sebe zapadnout, aby člověk zvítězil na MS nebo Olympiádě? Rozumím, že to může být komplexní a náročná otázka.

No, nejen zapadnout, ale dlouhodobě do sebe musí zapadat prakticky vše. V dnešní éře super talentovaných jedinců, kteří mimochodem i díky wattům a sítím prakticky nemají šanci uniknout pozornosti týmových skautů, je potřeba disponovat takovýmto super talentem, ale samo o sobě to už dávno nestačí. Musíte mít vnitřní motivaci a dlouhodobě a po všech stránkách dělat ty správné věci správně. Tohle je pro každého natolik složitá a individuální rovnice, že vůbec není jednoduché ji naplnit, ani když máte k dispozici 24x7 hodin týdně a hodně chcete. Náhodně se dnes už opravdu vyhrát nedá. Vnitřní motivace sportovců a jejich týmů je něco co hraje dost podstatnou roli.

Závěrečnou otázku budu směřovat k tomu, kde vidíš dlouhý triatlon za 10 let? Na co všechno se můžeme podle tebe těšit?

Dlouhý triatlon je krásný, ale časově nesmírně náročný sport. Vyžaduje značné penzum času, kde jednotlivé disciplíny se doplňují, ale v některých ohledech jdou i proti sobě. S lepší dostupností informací o lidském těle bude možné si to o něco lépe užívat. Domnívám se, že hodně se odehraje na úrovni optimalizace tréninku i závodní výkonnosti a dostupnosti takovéto znalosti nejen pro špičkového sportovce, ale prakticky kohokoliv. Ono už samotné vyhodnocení všech vstupů dnes není vůbec jednoduché ani pro bohatý tým. Dnes není problém přečíst z dat jakou mám výkonnost a v jakém je moje tělo aktuálním rozpoložení, ale navrhnout optimální další postup právě pro mojí osobu. Takže budoucnost vidím v možnosti vyslovit zadání typu „mám tolik a tolik času, co bych měl dnes a dalších pár dnů dělat abych z toho měl co největší užitek“ (definuj si sám co to znamená). Naplánovat přímou cestu na splnění mého zadání/snu by nemělo být v budoucnu složité. Bude „stačit“ chtít. Neuronová síť, může zpracovat tuhle rovnici o desítkách vstupních kanálů, a ve spolupráci s koučem-mentorem ohlídat, abych vše pochopil a udělal správně. Role trenéra se asi definitivně změní na průvodce tímto komplexním světem, ze současného poskytovatele/hlídače optimálních tréninkových dávek.