Tak vypadá jarní domácí idylka 32letého Stanislava Řezáče nejlepšího dálkového lyžaře světa  po­jeho životní sezoně.

Teď sedí na lavici na terase, na klíně synka Tomáše, na stole výtečný perník od manželky a voňavý čaj.

„Ráno jsem se byl ještě trochu projet na lyžích,“ přiznává skoro stydlivě. V okolních lesích a na pláních Jizerských hor asi nikdo a nikdy „nenatočil“ víc kilometrů než on.
„Lyžuju tady od osmi let,“ rozhlíží se kolem. O pár desítek metrů níž stojí dům jeho rodičů táta vyhrál v­roce 1973 Jizerskou padesátku a­teď trénuje biatlonisty.
Občas ještě syna doprovází po závodech. Naposledy v Norsku na Birkebeineru mu vezl občerstvení. „Musel ale vyjet podél trati na lyžích. Domluvili jsme se na 22. kilometr. Hnal to, ale marně. Po 37 minutách jsem ho dojel, na 21.,“ směje se. Ale Řezáčovi staršímu je třiasedmdesát...
Obvykle s ním jezdí kamarád Karel Čech, pomáhá s řízením, vozí jídlo a pití po trati. Žena Lenka, bývalá výškařka z Jilemnice, mu pomáhá se zařizováním papírů.
Řezáč spoléhá jen na rodinný tým a především na sebe. Je sám sobě trenérem, servismanem, manažerem.

Na podzim na ledovci na Dachsteinu bydlel jen pár metrů od reprezentačního týmu, v kamrlíku bez oken. Vařil si sám, mazal lyže, žádná spolupráce.  „Když se pořádně trénuje, vyhovuje mi to tak. Mám svůj režim a­klid, můžu se vyspat,“ říká.
Bereme tužku a počítáme, kolik hodin spolkne „pracovní doba“ lyžařského profíka: letní příprava na kolečkových lyžích, horském kole a při běhu 350 hodin. Stejná porce na lyžích, stihne najet 4500 kilometrů. Dalších 200 hodin si připravuje lyže. Ještě 200 hodin stráví na cestách v­autě nebo letadle. Na rehabilitaci zbude jen málo, možná 40 hodin.
Ale všechno záleží jen na něm.
Režii mu pokryjí dva sponzoři Areco a SSŽ, něco vydělá na prémiích, Atomic ho vybaví lyžemi, svaz přispěje 50 000 Kč na přípravu.

V létě už nemusí chodit na brigádu do lesa, aby splatil dům. „Ale po odchodu z Dukly v roce 1999 jsem měl docela starosti,“ vzpomíná. „Teď se mám líp.“
Protloukal se obtížně. Teď však naplnil šestileté úsilí a vyhrál Světový pohár v maratonech. Na oltář úspěchu položil i start na mistrovství světa. Přitom na­ padesátce možná mohl pomýšlet vysoko. Michla, který jel místo něho, vždycky porazil. A hlavně o měsíc později pokořil na Birkebeineru bronzového ze­šampionátu Hjelmeseta.
„Dohadovali jsme se se svazem už na podzim. Nemohl jsem slíbit, že za­ty peníze, co mi dají, rozbiju celý svůj program, a přijdu tak o mnohem víc. To bych si na sebe ani nevydělal, musím se starat,“ tvrdí Řezáč.

A olympiáda v Turíně? Jen krčí rameny. „Budeme jednat, ale... Jede se volně, v poměrně vysoké nadmořské výšce, to mi moc nevyhovuje. Zaměřím se na Vasův běh, to je můj další cíl.“ Letos tam ve strhujícím finiši padl a ještě si vyhodil botu z vázání. „Ale vyhrát celý seriál je přece víc než jeden Vasák.“

Láká ho až světový šampionát v­ Sapporu 2007 tam se pojede padesátka klasicky. „To by mohl být můj vrchol,“zamyslí se.

Pak sebere ženu a kluka a zmizí v­klidu lesa.