Obyčejný z neobyčejných? Nejspíš takový je Stanislav Bartušek. Moderátor televizních Branek bodu vteřin, k tomu nezdolný „železný muž“. Minulý týden vyrazil za další metou - do Himálaje. Jako člen expedice na tři osmitisícovky Co-oju, Šišu Pangmu a Mount Everest. „Nikdy jsem nelezl, ale dojít po svých chci aspoň do druhého tábora, do šesti tisíc metru,“ plánuje. Večer hlásí zprávy, ráno trénuje. Málokdy přijde někam včas. Podobný režim spojení práce s tréninkem musí u nás kromě dvou profesionálních železných mužů zvládnout každý, kdo chce naplnit možná největší sportovní výzvu. Absolvovat Ironmana cíli dlouhý triatlon. To je 3,8 km plavání, 180 km na kole a maratón. V kuse. A v čase pod dvanáct hodin. „To už se můžeš považovat za závodníka,“ říká borec, jemuž jedenačtyřicet let hádá málokdo. Za měsíc zvládne úctyhodnou kilometráž - 60 v bazénu, 2000 na kole a 200 po svých. „Jenom objemy, nic speciálního.“ Tato „posedlost“ ho ročně stojí 200 000 korun za vybavení a cestování. Proč dává tolik peněz a ještě za takovou dřinu? „Pro skvělý pocit, když to jede.“ A bolest, křeče i utrpení v závode? „To je motivace k trénování.“

Nikdy nevzdal. Za sebou má za devatenáct let triatlonové kariéry devatenáct Ironmanu. Nejlíp za 9 hodin 52 minut v Curychu 2000. „Jak mám za sebou kolo, vím, že to dokážu. Věřím totiž sobe, ne materiálu.“ Do dvaadvaceti plaval, na prsařské stovce dosáhl až do finále mistrovství republiky. Přitom vystudoval doma v Ústí nad Labem pedagogickou fakultu. Na gymnáziu pak učil tělocvik a občanskou nauku. Ve čtyřiaosmdesátém poprvé četl v novinách o železných mužích. O rok později viděl v televizi záběry z Havaje. „Bylo rozhodnuto,“ říká o záběrech, které dnes jako televizní reportér už nedokáže v archivech vyhledat. První závod? V Teplicích vyhrál plavání, kolo odšlapal a „indiánským“ během, kombinací chůze a klusu, se probil maratonem. „Voda mela šestnáct stupňů, neopreny nikdo neznal. Jedl jsem rohlíky se salámem, co mi podávala mamina.“ V roce 1994 se mu naskytla šance zúčastnit se havajského Ironmana na vlastní kůži, ale jen jako náhradník. A to vyvolalo aféru. Po dalších devíti letech se tam kvalifikoval už regulérně, jako každý jiný. Když startér vypálil z děla o tři minuty dřív, ještě stál ve vodě s mikrofonem a točil poslední vstup. Pak naplnil svůj sen a dokončil závod v první třetině pole. Nestihl jediné předsevzetí - před cílem si chtěl odskočit do kaple na pobřeží Pacifiku a nechat se oddat s přítelkyní. Zvítězil sportovní duch. Na Havaji se však zasnoubili a počali potomka.