Poslání, že když člověk bojuje, dá se toho zvládnout opravdu mnoho. Za své projekty byl Tomáš dokonce oceněn Mezinárodním olympijským výborem.

Tomáš ve čtvrtek převzal cenu MOV, která je předávána prostřednictvím národních olympijských výborů a letos byla vypsána na téma “Sport a sociální odpovědnost". V rozhovoru Tomáš Slavata vysvětluje, co ho k jeho práci vede, jaké překážky musel překonávat, vzpomíná na těžká období, hodnotí současný stav svých projektů a prozrazuje vize a cíle v pracovním i osobním životě.

Tomáši, gratulujeme k ceně MOV. Co pro vás toto ocenění znamená?
Je opravdu těžké vyjádřit radost a štěstí, které pro mne tato cena znamená. Je to jako sen, který jsem začal žít ve svém dětství a snažil se na sebe strhnout pozornost, aby si mne dospělý svět všiml a já dokázal, že mám své místo. Tato cena je pro mne velkou satisfakcí za to vše, co jsem musel v životě vybojovat. Ať už jako otec dvou kluků z dětského domova, o které jsem se staral od svých 21 let, tak i postupná cesta k tomu, abych se dokázal probojovat na velké závody jako třeba na Havaji Xterra Triatlon v roce 2009. Je to prostě důkaz toho, že to jde a nezaleží na tom, v jakém prostředí vyrůstáte. Jde o lidskost dnešního světa a ducha Fair play.

Získal jste ocenění za práci s dětmi z dětských domovů a sociálně znevýhodněných rodin, které se snažíte naplno začlenit do „normálního“ života. Popište nám, v čem spočívá vaše práce?
Nedá se říct, že je to má práce. Je to spíše určité poslání v jednoduché myšlence. To, co dokázalo zachránit mě, se snažím předat dál a ukázat dětem kolem sebe, že své sny musí žít. Aby se nevzdávali svých přání i přesto, co je v životě potkalo. Ba právě naopak, aby to přijali jako výzvu a bojovali. Takže to, co dělám skrze různé sportovní akce, tréninkové kempy či spojení s divadlem díky Rostislavu Novákovi z La Fabriky je posílení lidských vzorů v dětském světě a ukázaní toho, že se to dá vybojovat. Člověk musí být vůči sobě přísný a přestat žít v lítosti a čekat, že ho bude někdo stále zachraňovat. Jen jim ukazuji reálný svět a to, aby uchopili svou šanci. 

To je určitě záslužné. Kde na takovouto práci, resp. poslání, berete sílu?
Možná to bude znít trochu smutně, ale má energie často pramení z toho zlého, co mne v životě potkalo. Čím více si uvědomuji, co jsem dokázal, o to více se snažím, aby ty děti kolem mne nemuseli prožít tolik, co já a dokázali ve mně vidět příklad toho, že to jde. Byl jsem svědkem spousty těžkých chvil v naší rodině, o to více mi to dává sílu, že takto nesmím žít anebo skončit. V dětství mi nezbývalo nic jiného než to přijmout a najít způsob, jak to zlé otočit na energii, a proto jsem začal utíkat ke sportu. Dá se říct, že jsem jen našel způsob, jak přeměnit to zlé na energii, která mne dovedla až k takovému uznání, jakým je cena MOV, kterou jsem přijal. Teď se pomalu učím přijímat to hezké, tu energii z osobního života. A také určitým způsobem přestávám utíkat sám před sebou.

Teď jste řekl, kde berete sílu a odhodlání. V dnešní době jsou ale u každého projektu otázkou číslo jedna peníze. Jak se vám pro vaše projekty shánějí finanční prostředky?
Toto všechno mělo svůj čas a já sám jsem chtěl postupem času vytvořit něco, co bude mít pevné kořeny. Zároveň jsem nechtěl být ten, který bude na své projekty od začátku jen shánět peníze bez toho, aby do toho něco investoval. Nejdříve jsem veškeré kempy a pomoc dětem kolem sebe hodně hradil ze svého, abych měl základ, o který se budu moci opřít před budoucími partnery a ukázat, že to, co dělám, jde ze mě a nejsem tam jen proto, abych získal peníze. Ale aby se podpořila myšlenka, kterou nesu. Dá se říct, že to trvalo skoro 6 let, než jsem získal opravdu silného partnera na vše, co dělám pro ostatní. Ale stále se snažím do toho všeho dávat i své vlastní peníze a pomoci tím rodinám, které by nemohly zapadnout do různých grantových či státních podpor. Takže pomůžu tam, kde cítím, že je to správné. Bez různých administrativních věcí a hlavně tabulek. Pokud něco my sami chceme, musíme také dokázat, co jsem schopni pro to udělat a nečekat, že to přijde samo. Postavil jsem základ, na tom už jsem dokázal stavět a prosadit věci, které bych jen těžko bez dosavadní práce a výstupů dokázal. Byly doby, kdy jsem i neplatil nájem, abych mohl dětem dát více anebo rozjel projekt. Věřím, že jednou přijde čas, kdy najdu dostatek podpory a financí, abych mohl realizovat vše, co je v mé mysli a tím pomohl tam, kde je třeba.

Jedním z vašich stěžejních projektů je Albert Triatlon Tour. Proč jste si vybral právě triatlon? Kvůli jeho komplexnosti?
Triatlon je pro mne výzva a sport. Triatlon opravdu zoceluje díky své houževnatosti a člověk musí být všestranný. Když jsem poprvé absolvoval Ironamana v Anglii a pocítil tu atmosféru a všechny ty lidi, kteří závodili, tak mě to utvrdilo v tom, jaký je tento sport výzvou v celém světě a je opravdu škoda, že je u nás tak často dáván do ústraní. A to máme jedny z nejlepších triatlonistu na světě (např. Vabroušek, Kubíček, Ospalý, Frintová) Vždycky jsem chtěl být triatlonistou a překonávat sám sebe a sport mi zachránil život. Jen ukazuji, jak jsem to dokázal já sám a co mi k tomu pomohlo.

V rámci Albert Triatlon Tour děláte besedy v dětských domovech, pořádáte závody, sháníte pro ty nejlepší ceny. Dokážete říci, kolik besed a závodů za rok uspořádáte?
Letošní rok je pro mne velkou výzvou, ať už ve sportu či v akcích. Letos jsem zvládnul kolem 50 besed po celé České Republice a v letošní sezoně mne čeká kolem 40 akcí, kde se budu snažit podpořit děti a jejich motivaci. V minulém roce se rozdalo díky značce Author a Nadačnímu Fondu Albert přes 270 horských kol mezi děti, které bojovaly za ten nejlepší výsledek. Už jsem vyvěsil celý plán sezony na svůj web www.tomasslavata.cz.

Když mluvíte o tolika besedách a akcí, s tím určitě souvisí cestování. Kolik kilometrů za rok najezdíte?
Ročně najezdím kolem 30 000 km. Když k tomu připočítám, co ještě se snažím potrénovat, tak je to dohromady kolem 40 000 km. Na servis auta a tahaní celého zázemí na všechny akce, je to dost finančně náročně, ale má to velký smysl. Zpětná vazba a podpora od sportovců a kamarádu je opravdu supe. Pak si říkám, že je jen škoda, že těch svých vlastních peněz nemám více. Ale i tak si myslím, že to jde dobře a že jsem to dokázal.

Jaké jsou vaše plány do budoucna, co se projektů týče? Máte vytyčené nějaké cíle?
Rád bych tento rok na Albert triatlon tour přivítal co nejvíce dětí z řad veřejnosti a dětí z Dětských domovů. Aby tato akce byla ještě mnohem lepší než minulý rok a společně s Českou triatlonovou asociací dokázal dětem a rodinám poskytnout co nejvíce informací o tak krásném sportu, jakým triatlon je. Kde mají možnost trénovat ve svém okolí, na koho se obrátit atd. Také se snažím sehnat peníze na vybudování sportovní ubytovny při Atletickém stadionu v Táboře s TJ Atetika Tábor a více prohloubit tréninkové kempy a práci s dětmi.

A co vaše osobní plány jako aktivního triatlonisty? Jsou nějaké závody, na které si brousíte zuby?
Moc rád bych co nejlépe 21. dubna absolvoval IRONAMANA v JAR a dobře se obsadil v Českém poháru XTERRA. Nebudou to žádné velké úspěchy, ale rád bych závodil tak, abych se za to nemusel stydět a dokázal, že i s tím vším, co pořádám, se to dá zvládnout tak, že člověk dokončí každý závod. Dokonce i tehdy, když to ten den zrovna nejede.