O takovém výsledku se mi nezdálo ani v nejkrásnějším snu, říká ironmanská debutantka Lenka Králová

Jak se teď cítíš po své ironmanské premiéře?

No tělo o sobě dává dost znát, ale výsledek stál za to.

Pocity v cílové rovince jsou asi těžko popsatelné. Zkusíš to?

Byl to naprosto úžasný pocit štěstí, že je to za mnou, že jsem to přežila a ještě k tomu jsem druhá a že se asi někde zasekly hodiny..

Doufala jsi, že by to mohlo vyjít až takto skvěle?

Já rozhodně ne. I když někteří takovou představu měli – Petr (Valeš, pozn.red.). O takovém výsledku se mi nezdálo ani v tom nejkrásnějším snu.

S jakými plány jsi šla do závodu? Co ti naordinoval tvůj trenér Lukáš Vrobel?

Já osobně jsem to chtěla hlavně dokončit, protože jsem si nedokázala vůbec představit, co to se mnou udělá. 180 km na kole jsem nikdy v kuse neujela a představa pak ještě maratonu - no nic extra. Od Lukáše jsem rady dostala jak to zhruba jet (nevyřídit se na plavání, první půlku kola spíš volněji a když tak přitvrdit v druhé půlce a běh se snažit jít mezi 4:30-5:00). Tak jsem se to snažila nějak tak dodržet a evidentně to fungovalo. Takže jemu obrovské díky.

Popsala bys, jak se ti závodilo v jednotlivých disciplínách? Přišla nějaká výraznější krize?

Do vody jsem lezla smířená s tím, že mi nejspíš všichni co nevidět uplavou, takže se nesmím nechat vybláznit a hezky si plavat to svoje a nesnažit se umřít hned na začátku. A tak to taky bylo. Zhruba 400 metrů jsem za někým uvisela a pak jsem plavala osamoceně skoro celý zbytek, než mě zhruba 500 metrů před cílem doplavala Beata, budoucí vítězka, se kterou jsem současně vylézala z vody. Ale plavalo se mi fajn a vylezla jsem po hodině a dvou minutách celkem svěží.

A cyklistická část?

První okruh na kole jsem proklínala, jela jsem totiž v území nikoho, takže nikdo přede mnou, nikdo za mnou. Netušila jsem pořádně kudy vede trať, takže jsem jela až přehnaně pomalu a čekala, kde blbě odbočím, což se mi neznámo jak taky dvakrát podařilo. Naštěstí mě ale hned vrátili zase zpátky. Na druhou stranu to možná ale bylo dobře a nepřepálila jsem začátek. Další dva okruhy jsem jela možná  i trochu rychleji, přestože vítr stále sílil, až se změnil v pěkný fukar. Ale krize naštěstí vůbec nepřišla a uteklo mi to celkem rychle.

Pak přišla na řadu tvoje nejsilnější disciplína, kterou je běh.

Na běh jsem vybíhala pořád ještě docela v pohodě,  nebo aspoň mi to tak přišlo. Lidi okolo hrozně fandili, přede mnou a za mnou kolo s nápisem 2. žena a vedle mě motorka, takže ani nešlo neběžet jak střela. Celý první okruh mi utekl hrozně rychle, běželo se mi prostě parádně a to až někdy do 25. Km. Pak už jsem toho začínala mít dost a začala zpomalovat, ale žádná větší krize naštěstí nepřišla. Posledních 10 km neutíkalo skoro vůbec, nohám už se prostě nechtělo a vůbec mi to neutíkalo. Ale snažila jsem se udržet tempo kolem 5:10-15 a víc už nezpomalit. Lidi strašně povzbuzovali, takže jsem to nakonec doběhla celé. No, když jsem už viděla cíl, byla jsem šťastná, že už je konec.

Jaké byly reakce od tvého nejbližšího okolí?

Že super, všichni mi hned gratulovali, za což jim tady ještě jednou moc děkuju. Sama tomu pořád ještě nějak nemůžu uvěřit.

Teď asi nemáš na žadné sportování ani pomyšlení. Ale přesto mi to nedá se nezeptat, jestli se ještě chystáš na další závod prodat svou skvělou formu.

No takže teď odpočinek a pak ještě uvidím, na čem se s Lukášem domluvíme. Docela bych si ještě něco zaběhla, nejspíš nějaký maraton někdy koncem října. Ale jak říkám, uvidím, jak na tom budu.

Moc bych chtěla poděkovat všem za neskutečnou podporu, co mi dávají. Hlavně trenérovi, protože i kdybych už žádný závod letos neabsolvovala, tak tohle byla víc než sezóna snů. Také moc děkuju Etriatlonu a Petrovi Valešovi, že mně „dokopal“ k Ironmanu.