S plnými plícemi vody jsem se vůbec nedokázal nadechnout, říká Lukáš Polan ve svém drsném příběhu z IM Hawaii
Jak jsi strávil týdenní aklimatizační pobyt před závodem na Havajském ostrově?
Když pominu, že se mi první dva dny v tak vlhkém prostředí
docela špatně dýchalo, týden proběhl fantasticky! Podle předpokladu se
v teple všechny moje zdravotní bolístky výrazně zlepšily, takže jsem
zvládnul i něco odtrénovat na tratích závodu, a v koutku duše začal doufat
v čas pod 10 hodin. Atmosféra v Koně je neopakovatelná – 2 200 nejlepších
sportovců planety, 5 000 dobrovolníků z celého světa, nadšení místní
obyvatelé (asi 30 lidí, policistou počínaje a prodavačkou v supermarketu
konče, mi gratulovalo k tomu, že jsem se na IM vůbec dokázal
kvalifikovat), desítky doprovodných akcí, každodenní kontakt s hvězdami
tohoto sportu současnosti i minulosti, hudba a reklamní stánky na každém rohu -
kdo nezažil, nepochopí!
Proběhlo zajímavé setkání s některou z hvězd
světového triatlonu?
Zajímavé setkání asi ne, ale kontakt s profesionály na každém
kroku patří ke koloritu Ironmana. Hned první den ráno jsem na Kailua Pier potkal Chrise Lieta,
odpoledne na Queen K Highway Eneko Llanose a Farise Al-Sultana, večer mě
na Alli Drive předbíhal Craig Alexander.
V předzávodní přípravě tě potrápily nemalé zdravotní
komplikace. Napadlo tě někdy, že to přeci jen vzhledem k tomu nebudeš riskovat?
To určitě ne. Dokud byla
alespoň minimální naděje důstojně závodit, chtěl jsem jet. Na maraton jsem měl
připravené tlumenější tréninkové boty, abych achilovku aspoň trochu šetřil.
Jak ses cítil v den D na startovní čáře
závodního vrcholu své dosavadní triatlonové kariéry?
Plně smířen s faktem,
že po zdravotních komplikacích z posledních týdnů ideálně připravený
nejsem a nebudu, ale přesto s chutí bojovat a pokusit se alespoň o to, co bude
v daný moment v mých silách.
Popsal bys, co se konkrétně stalo,
že jsi musel odstoupit?
Na startu jsem se
takticky natlačil maximálně doleva a celou úvodní část si tak plaval stranou
hlavního proudu. Jak jsme se ale dostali do poloviny plavecké štreky, kde mělo
následovat obeplavání dvojice lodí, začal jsem se tlačit do houfu závodníků a
nejkratším možným způsobem tak minout jednu z bójek. V tom momentu se
to kolem mě dost zahustilo, a já si dostatečně nepohlídal prsařské přikopnutí
jednoho ze závodníků přede mnou, který mě tak udeřil přímo do spánku. Celé se
to seběhlo dost rychle a pamatuji si to docela mlhavě. Na několik vteřin jsem
zavrávoral a pravděpodobně i na okamžik ztratil
vědomí. V tu chvíli mě dav přemotivovaných závodníků začal nemilosrdně válcovat,
a já měl co dělat, abych se vůbec udržel na hladině. Naštěstí přihlížející
dobrovolníci na nic nečekali, vytáhli mě z té šlamastiky, a posléze
pomohli na loď, kde jsem ze sebe několik minut marně vykuckával slanou vodu.
Chtěl jsem, a dokonce by mi i bylo dovoleno, pokračovat a pokusit se dokončit
plavání v limitu. Ale v tu chvíli jsem se, zřejmě vinou slabého
otřesu mozku, dost motal a s plnými plícemi vody se vůbec nedokázal
nadechnout. Nezbývalo, než potupně odstoupit a nechat se záchranným člunem
odvézt do zdravotnického stanu, kde ze mě pomocí nejrůznějších hadiček a sprejů
vydolovali zbytek mořské vody, zkontrolovali všechny životní funkce, a posléze
prohlásili za zdravého.
Malou náplastí pak mohlo být alespoň to, že jsi
měl možnost být v roli diváka světového šampionátu a vidět toto
triatlonové superpředstavení„naživo“. Co říkáš na výsledky závodu?
Vítězství Frederika Van
Lierdeho, stejně tak Mirindy Carfrae pro mě žádným překvapením nebylo, oba byli
médii pasováni mezi pětici největších favoritů. Co mě ale překvapilo, to byl
totální propadák celé řady dalších spolufavoritů, a naopak několik lidí v TOP20,
se kterými se tak vysoko možná nepočítalo. Jsem rád, že jsem mohl vidět alespoň
část tohoto představení na vlastní oči. Televizní kamery zabírají zpravidla
jenom špičku, která „ještě běží“, ale sledovat na Palani Road borce jako Pete
Jacobs, Dirk Bockel, Luke Bell, Ronnie Schildknecht nebo Bevan Doherty, jak
sotva pletou nohama, lijí na sebe všechno, co jim přijde pod ruku, a nadávají
jako malé děti na to strašné vedro - to bylo opravdu silné kafe! V tom
momentu jsem pochopil, proč je zrovna tento závod tak legendární a výjimečný
mezi všemi ostatními.
Jaká byla cesta domů? Jak se cítíš teď po zdravotní stránce?
Cesta domů (stejně jako
cesta tam) proběhla bez větších problémů (tímto bych rád poděkoval Petrovi
Vabrouškovi, jakožto hlavnímu průvodci naší části české výpravy). Snad jen
spánek jsem během dlouhého zpátečního letu nenaplánoval ideálně, a neustále tak
bojuji s dvanáctihodinovým časovým posunem. V současné době mě trápí
zánět úponu pravé achilovky, která pravděpodobně spěje ke stejnému a konečnému
cíli jako moje již operovaná levá achilovka. Cítím, že pak bych mohl být
konečně v pořádku a připraven na velké věci!
Pokusíš se ještě někdy o havajsky
reparát?
Doufal jsem, že letos důstojně dokončím, a už mě na Havaji nikdy nikdo neuvidí. Teď po tom fiasku a spoustě zážitků ale cítím, že bych se měl vrátit (a jednou tam třeba jet i zatraceně rychle). Zda to bude už příští rok, to záleží především na zdravotním stavu a finančních možnostech. Všechno si musím důkladně promyslet a zvážit. Rád bych příští rok opět absolvoval velké množství závodů, nikoliv však na úkor kvality. Pohrávám si také s myšlenkou profesionální licence a možnosti objet více evropských závodů světové série, to ale jen v případě, že se mi podaří v zimních měsících na čtvrtý pokus konečně souvisle odtrénovat.