Zdálo se mi, že se Energy Lab snad už nikdy neobjeví, vzpomíná na letošní IM Hawaii Hana Sýkorová
Na Havaj to
máš z New Yorku ve srovnání s Čechy trochu blíž, ale přeci jen je tam úplně jiné podnebí. Jak jsi letos pojala aklimatizační část předzávodní
přípravy?
Na Havaj jsem přiletěla s kamarádkou Morgan o
týden dřív, v sobotu. Najaly jsme si dům na kopci mezi Queen K a Kuakini s
krásným výhledem na moře a neuvěřitelným západem slunce, ke kterému jsme měly
navíc spolubydlící, tři kočky, auto a kolo, žádné klima, pouze větráky. Musely
jsme vždy pootvírat všechny dveře a okna, aby se vytvořil průvan. Myslím, že to
byla dobrá strategie. Tím, že jsme kvůli pootvíranému domu byly v podstatě pořád
venku, jsme si zvykaly na teplo i vlhkost. Být na přímém slunci, hlavně okolo
poledne, jsem se vyvarovala.
Takže před startem bylo vše vyladěné, jak mělo
být?
K mému překvapení jsem noc před závodem celkem i spala. Trochu mi vadilo, že závodní kola od Shimana, které jsem si chtěla na závod půjčit, nešla nainstalovat, protože nebyly kompatibilní s mým kolem Specialized. Na to jsem bohužel přišla až v pátek. Měla jsem pak tedy hlubší Shimano kolo vpředu a vzadu jsem si nechala tréninkové kolo Roval s nižším ráfkem, zvolila jsem tedy pomalejší vybavení.
Máš nějaký předstartovní rituál, který ti pomáhá zklidnit nervovou soustavu?
Na vybavení kola jsem se snažila moc nemyslet a soustředit se pouze na časti závodu, které jsem mohla ovlivnit. Před startem plavání jsem byla s Adrienne z mého týmu Zoot naproti transition, kde jsou po závodě masáže pro Ironmany. Bylo tam málo lidí a klidnější atmosféra. Půl hodiny před tím jsem také snědla tabletku Biestmilch, což mi klidní nervy.
K samotnému závodu. Jak se ti povedla plavecká část?
Stejně jak
vloni jsem se na plavání zařadila spíš doleva se slabšími plavci. Byla jsem asi
ve třetí v řadě a měla před sebou dost těl, které jsem mohla následovat. První
čtvrtinu se mi podařilo plavat v nohách několka plavců. Ani jsem se nedívala,
kam plavu, hlavně když jsem cítila proud. Pak se mi chvíli podařilo plavat po
boku jiného plavce. Takto draftuji nejraději, sladěna s tempem někoho jiného.
Ve volném čase se věnuji společenskému tanci jako je Tango, tak proto mi asi
tato taktika celkem jde, ha ha. Tempo mi připadlo celkem rychlé, ale nevzdávala
jsem udržet se ostatních a soustředila se na techniku a dýchání. Po otočce
zpět jsem trochu ztratila ostatní, ale pořád se našel někdo, s kým se dalo
plavat. Když jsem si na břehu zmáčkla hodinky, byla jsem štěstím bez sebe, že
jsem to uplavala za 1:06. To bylo o 6 minut rychleji než vloni a plavání je moje
achillova pata.
Postupem dne začal při cyklistické části foukat tradiční nepříjemný vítr. Jak
ses s tím popasovala? Je jsi zvládla cyklistiku?
V transition jsem z věšáku omylem sundala dvě
tašky na převlékání na kolo, mojí a ještě někoho cizího. Běžela jsem pak splašeně
zpátky vrátit tu cizí tašku. Na kole jsem byla rozhodnuta šetřit síly. Přestože
pořád nevím jistě, proč mi bylo vloni špatně při maratonu, ale myslím, že to
bylo možná i moc rychlým kolem. První část jsem tedy jela opravdu opatrně a
snažila se to užít a hodně pít. Bylo jasné, že podmínky jsou lepší než vloni.
Na zpáteční cestě byly v určitých úsecích ale pořádné větry a člověk se snažil šlapat
na větší převody a úplně se nezničit. Celou dobu jsem si říkala, že závod je o
maratonu, který musím mít chuť ho po kole ještě běžet.
Vloni tě při
běhu potrápily žaludeční trable. Jak ses s maratonským během na rozpáleném
asfaltu nekonečné roviny vyrovnala letos?
Celý maraton jsem víceméně běžela jedním tempem,
kromě kopcovitých úseků. Jen jsem si říkala, že se prostě nesmím zastavit.
Někdy se mi hrozně chtělo jít pěšky, ale nedovolila jsem si to. Nejhorší byl
úsek po Queen K do Energy Lab. Zdálo se mi, že se Energy Lab snad nikdy
neobjeví. Bylo vidět všelijaké ukazatele, jen ne ten do Energy Lab. Snažila jsem se běžet se dvěma dalšími ženami.
Před Energy Lab jsem najednou dostala hodně energie a zrychlila. To ale trvalo
jen tak půl míle. Na zpáteční cestě z Energy Lab bylo vidět, kdo je za mnou. To
mě motivovalo, abych nezpomalovala. Naštěstí jsem neměla žádné zažívací
problémy, ale myslím, že jsem byla dehydratovaná. Prostě jsem nemohla zrychlit
na posledních mílích, i když jsem hrozně chtěla.
Co tvé pocity v samotném cíli závodu, na který ses tak dlouho připravovala?
Při běhu z kopce Palani jsem se snažila usmívat a říkala jsem si, že teď už si to musím užít. Fanoušci tam byli skvělí. Ve skutečnosti jsem si ale říkala, ať už se konečně zatraceně objeví ten cíl. Slyšela jsem své jméno a „You Are na Ironman“, a pak jsem zažila vteřinu Blaha. Zastavila jsem hodinky a chtělo se mi zvracet. Připadlo mi, že mi je hůř než při běhu. Člověk prostě nevyhraje. Odvedli mě do zdravotnického stanu a po nějakém zkoumání, co mi asi je, mi nakonec dali kapačku. Potom jsem se začala usmívat.
Jak tedy hodnotíš
svůj havajský výkon?
Jsem se závodem spokojená. Nemám s ironmanskými
závody až tolik zkušeností. Ten první byl experiment (a původně měl byt i
poslední), druhý loňský tady na Havaji v abnormálních podmínkách, třetí hned šest
týdnů poté (čili opět trochu experiment, jak to telo zvládne) a nakonec tento, ze
kterého mám největší radost z plavání.
Měla jsi
možnost potkat se a pobavit i s ostatními Čechy?
Před závěrečnou večeři jsem se bavila s mladým
Lukášem Polanem, kterého při plavání někdo kopl do spánku a ztratil tak vědomí,
že ho museli plavčíci vylovit. Jsem tedy hrozně ráda, že to přežil a zdál se být
celkem v pořádku. Bavila jsem se taky s mladým Mirkem Vraštilem, který kvůli
horečce nakonec nestartoval. Opravdu nikdy nevíte, co se tu muže stát. Koluje
tu taková pověra, že si to každý poprvé musí nějak odtrpět, a vyjde to až při návratu.
Možná je to pravda.
A tvé další triatlonové
plány?
Teď se regeneruju na krásném ostrově Maui do konce
týdne, pak si dám ještě 5 týdnů volna od strukturovaného tréninku. Příští rok
se budu věnovat jen půlkám. Chci vidět, kolik rychlosti tak můžu získat. Těším
se, že se budu věnovat i jiným koníčkům, jako je cestování a Tango.