Věřím, že většina z vás nezažila dobu, kdy jste v Česku o sportovní kolo nezavadili. Je to pro mě záhada, kterou mi do dnešní doby, osmnáct let po evoluci, nikdo neobjasnil. A to už vyšlo najevo věcí a ještě vyjde! Tehdy jste, sice s potížemi, ale přece jen koupili auto, byly ledničky, televize a konec konců i ty vánoční banány a pomeranče, ale sportovní kola nebyla. Když jsem v padesátých letech navštěvoval základní školu, mohli jste koupit tuším tři typy sportovních kol. Sportku s třípastorkem, cestovního favorita s pětikolem, dvojtácem a vlaštovkama a konečně sportovního „galuskáče“ s beranama. Za svoji první výplatu mi sestra počátkem šedesátých let koupila cestovního favorita a něm jsem v letech 1982 a 1983 absolvoval tři Železné muže. Po promoci na vysoké škole v roce 1971 jsem se vyměnil „bezstarostný“ život studenta za praktický život a  náhle jsem zjistil, že sportovní kola v krámech nejsou. Cyklistické oddíly prý dostávali kola přímo z Favoritu Rokycany, takže členové oddílu byli jakž takž zabezpečeni a s nimi širší či užší okruh jejich známých.  Zajímavé bylo moje setkání s funkcionáři svazu cyklistiky ČSTV, kam jsem na své pouti za cyklistickým nářadím zabloudil. Odpovědí na moji žádost o pomoc při vybavování na mistrovství Evropy v dlouhém triatlonu byl pobavený úsměv Libora Křivance či Lídy Bednářové zpoza svazového stolu. S oběma jsem se později v letech triatlonových často setkával ­ – Lída dlouho pracovala jako sekretářka na svazu triatlonu.
Při vší té bídě jsem v roce 1983 nastoupil v Roudnici na galuskáči, či jak se říkalo, na favoritu F-1. Ef jedničku jsem sehnal v Diamantu na dolním konci Václavského náměstí přes známého manželky, pana Jeřábka zvaného „Baron“. Kolo mi „předal“ ve skladu – na pultu se nikdy takové zboží neukázalo – pan Vítovský. Myslím, že jsem zaplatil 2300 Kč a pana Vítovského jsem zkorumpoval asi dvěma sty korunami československými.

Nicméně ani „superkolo“ nebylo bez chyb, jak si můžete přečíst v první příloze. Přesto jsem při svém prvním startu na F-1 zajel 180 km pod sedm hodin, což na mě – necyklistu – nebylo tak zlé. Pak jsem se někde doslechl, že v Jinonicích na Praze 5, v bývalé Waltrovce, tehdy Motorletu, vyrábějí středová složení s tehdy revolučním upevnění klik pomocí čtyřhranu. Můj favorit používal tak zvané klínky, což byl asi jediný materiál, kterého bylo v prodejnách kol poměrně dost. Jinými slovy, ať jsem chtěl koupit cokoli na kolo, odcházel jsem s menším nebo větším množstvím klínků. Mimochodem, kola se prodávala spolu se šicími stroji. Ve výše zmíněné Roudnici jsem se seznámil s Honzou Vladykou, který železňáka vyhrál před nějakým Řípou. Honza s bratrem Jirkou – „Jízdní kola Vladyka“ mi opravují kola nejméně 15 let…
Na nám M. Gorkého v Praze za Jindřišskou věží byla tovární prodejna Favoritu, ale ani tam kromě klínků nic neměli. Nebo možná ano. Měli tam fronty. Na co se tam, lidé řadili, nevím. Zkrátka a dobře napsal jsem do Motorletu, že jedu na mistrovství Evropy v dlouhém triatlonu do Švédska a bylo by mi potěšením vyjet bez klínků, za to se středovém složení vybaveným čtyřhranem. Asi si dokážete představit, jaká byla odpověď. Pokud nevíte, tak mi Motorlet odpověděl, že soukromníkům neprodávají a ať si ve Švédsku trhnu nohou.

V květnu 1986 jsme s Liborem Gregorem, Petrem Šlechtou a dalšími nadšenci z tělovýchovného oddílu Sportovních staveb pořádali tuším první triatlon v Praze. Seděl jsem na kabince pokladny koupaliště Šeberák a hrál si na reportéra. Kde se vzal, tu se vzal menší příjemně usměvavý pán a že by rád mluvil s panem inženýrem Řípou. Představil se mi jako Ing. Dvořák z technologického oddělení Motorletu. Prý se mu triatlon líbí a o Železném muži ani nemluvě. Zkrátka mi nabídl, že mi středové složení se čtyřhranem „zapůjčí“ a já budu moci ve Švédsku ohromovat poslední novinkou. Podrobnosti transakce si můžete přečíst v příloze č. 3.

Do Säteru na open mistrovství Evropy jsem tedy odjel na waltrováckém středovém složení. Na talíři jsem měl vyraženo „WALTR – zkouška“. Správně jste odhadli – složení jsem vracet nemusel a dlouho jsem na něm po návratu ze Švédska jezdil. I po evoluci v listopadu bylo možnou koupit náhradní talíře a tak jsem na jednom z nich absolvoval v roce 1993 havajského Three Day Man. Mimochodem na velkém talíři jsem měl 54 zubů. Dnes jsem rád, že utáhnu 51.

Žádost o náhradní díly ke kolu adresovaná řediteli Favoritu Rokycany, n. p., Ing. Kirchhofovi


Odpověď Ing. Kirchhofa


Píše mi Ing. Dvořák, autor středového složení WALTR se čtyřhranem


Protokol zapůjčení středového složení WALTR

Hodnocení: