Nenápadným, ale hlubokým omylem s dlouhodobými následky, bylo bezvýhradné převzetí trendu závodů s povoleným draftingem. Toto dogma, u mnohých přetrvávající dodneška, se stalo trojským koněm v českém triatlonu. Výsledky našich excelentních plavco-běžců jej ospravedlnily, jejich „taktický“ přístup, projevující se úkrytem v hloubi cyklistického balíku, byl u nás obdivován a následně ordinován. Stejně tak si oddechla technická komise a sekce rozhodčích. Není nic jednoduššího, než se zbavit odpovědnosti za problémové hlídání nepovoleného háku, v klidu si přebrat bicykly či helmy do depa a cyklistiku absolvovat demonstrační projížďkou po okruhu (to, že ve valné většině závodů jezdí ženy v háku za muži, už svědčí jen o celkové degeneraci olympijského triatlonu v našich podmínkách).

Komise reprezentace, stejně tak jako metodická komise, od olympiády v Sydney dodnes nezaregistrovaly zásadní obrat, který ve světě nastal. Triatletům se všeobecně začala brzy zajídat nezajímavá prostřední disciplína a zkusili opravdu potrénovat na kole. Stejně tak pořadatelům významných závodů došlo, že záviděníhodná popularita cyklistiky spočívá v jízdě v kopcích. A konečně, představitelé ITU důsledně trvají na zatraktivnění nejdelší triatlonové disciplíny, byť třeba diskutabilními prémiemi na rovinatých závodech.

Plavecko-běžecké varianty triatlonů získaly u nás navrch a v letošním roce se dokoce všechny tři důležité závody jely na cyklistice bez jakékoliv sportovní hodnoty. Rovina, balík, nulová aktivita většiny zúčastněných. To věru není prostředí pro růst soupeřům ze světových kolbišť. Jakoby si nikdo nebyl ochoten všimnout, že u našich úspěšných sousedů v Německu či vzdálenějším Švýcarsku, nemluvě o zámoří, se celá léta jezdí až do juniorů závody bez háku, a nezřídka i v kategoriích dospělých. Je asi zbytečné zdůrazňovat, že, co si tam kdo sám neodšlape, to nemá. A že plavání, tak jako na minulých OH, není to nejdůležitější, ale podstaný je kvalitní běh po excelentní jízdě na kole.

Netřeba však do budoucna hledět černě. Alespoň dva optinistické signály jsem zaregistroval, o to cennější, že vyšly od méně známých (lépe řečeno nemedializovaných) triatlonových postav.

Naši mladší dorostenci z olympijských nadějí drželi krok s domácími Maďary a předčili Poláky. To nebylo v minulých letech obvyklé. Podstatné je, že jsou „polem neoraným“ a zatím nebyli příliš ovlivněni impotentními SCM ČSTT a systémem soutěží u nás. Než jimi projdou, snad dá triatlonový Pán Bůh a střediska zaměřená k výchově reprezentantů začnou plnit svoji úlohu zadanou MŠMT a závody se stanou tvrdou přípravou na zahraniční starty.

Povzbudil mne i přístup jednoho velmi mladého rozhodčího, ač kritizován, nehledal vytáčky a výmluvy. Měl zájem vědět, jak prospět ze své pozice závodům. Tento přístup je ojedinělý, ale právě na těchto lidech by měl být přebudován rozhodcovský sbor. Na lidech odvážných, nebojících se učení a odpovědnosti. A nebojících se chybovat, je lépe se v mnoha rozhodnutích občas zmýlit, než se mýlit tím, že nerozhoduji.

Ale definitivní řešení kritického stavu musí být nutně systémové. Nikoliv soudružskými proklamacemi z nerealizova(tel)ného volebního programu, ale konkrétní dohodou osob odpovědných za reprezentaci, rozhodčí a mládež, že náš triatlon musíme co nejdříve nasměrovat k ofenzívní cyklistice, dané obtížným výškovým profilem nebo zakázaným draftingem.

P.S. Ačkoliv, letos v Gamagori se uskuteční zřejmě poslední významný světový závod s rovinatým kolem. Tak je tu ještě možná šance…

Jirka Chaloupka, nezávislý publicista