V cílové rovince mě přepadla obrovská euforie, říká Tomáš Ekl, stříbrný na Moraviamanovi

Máš stříbro z Moraviamana, za vítězným Vabrouškem jsi dobíhal jen o tři minuty později. Splnil sis cíl, který sis stanovil před startem?

Když jsem viděl nasazená jména závodníků, tak mi bylo jasné, že konkurence bude větší, než na Slovakmanovi minulý rok. Proto jsem si dal za cíl pokusit se proniknout do top ten (měl jsem startovní číslo 11), ale hlavní cílem v ideálních podmínkách bylo zajet závod pod 9 hod. V tréninku jsem se poslední týdny cítil výborně a na rozdíl od Czechmana se mi podařilo ideálně vyladit.

Hrábnul sis hodně? Jak moc to bolelo den po závodě?

V pondělí ráno mě dost začala bolet lýtka, což se mi předchozích IM nikdy nestávalo. Přisuzuji to tomu, že jsem poprvé v IM rychle běžel, alespoň tedy první půlmaratón. Zároveň se překvapivě nedostavila pozávodní kocovina, kterou jsem vždy míval 2. a 3. den po závodě této vzdálenosti (vypadá to tak, že mi padají věci z ruky a mozek pracuje tak z 50%).

Ladil jsi speciálně na tento závod?

Stejně jako na předchozí dlouhé triatlony jsem nejvíce jezdil na kole, dost běhal a trochu plaval. Měl jsem možná více dlouhých cyklistických tréninků kolem 4 až 5 hodin, které jsem většinou absolvoval se svým svěřencem Mírou Mikulou, ale zase méně dlouhých běhů než loni. Moraviaman byl pro mě vrchol první části sezóny, kde jsem chtěl ještě najít rezervy, na kterých bych mohl v druhé části sezóny pracovat.

Jak se závod vyvíjel?

V plavání jsem měl jediný malý problém a to trefit dobře směr na druhou bójku, která byla přímo proti vycházejícímu slunci a kde jsme spolu s dalšími třemi plavci trošku zakufrovali. Vylézal jsem z vody na cca 35. až 40. místě a po rychlém depu se vydal na stíhací jízdu na kole. V prvním okruhu jsem dojel skupinu s Honzou Škabradou a Ondrou Teplým, kde od  2. do konce 3. okruhu mi Honza pomáhal držet tempo pravidelným střídáním na čele skupiny. Od 150.km jsem se rozhodl, že zvolním a průměrná rychlost mi spadla z 38,7km/h na konečných 38km/h. Pošetřit síly na konci cyklisticky se později ukázalo jako super taktický tah, protože na běh jsem vyrážel totálně svěží. Prvních 15 km jsem držel stabilní tempo kolem 4:00/km, kdy jsem se dostal z 8. pozice na 2. místo s tím, že mi bylo hlášeno, že stahuji i Petra a mám na něj sekeru jen 90 vteřin. Dále jsem pokračoval na vlně euforie a ½ maraton zaběhl za 1:25, ale také jsem začínal stále více cítit tuhnoucí stehna. Věděl jsem, že pro mě začíná druhá fáze závodu, kdy to bude bolet a budu muset začít bojovat o to, abych zpomaloval co nejméně. Navíc Lukáš s Michalem se postupně rozběhli a začali dost kousat a vůbec mi nedali nic zadarmo. Nakonec jsem před Lukášem mírný náskok udržel a mohl se radovat z času a výsledku, o kterém se mi před závodem ani nezdálo.

V jaké fázi závodu jsi začal věřit, že to „cinkne“?

V medaili jsem začal věřit na cca 36.km maratonu, kde jsem si zkontroloval rozestupy od kluků a zároveň jsem se začal cítit trochu lépe a byl schopen držet tempo 4:35/km.

Co krize?

Závod bych rozdělil na dvě části. 7hod a 07min jsem si závod užíval a jen 1hod a 40min trošku trpěl, což považuji za super výkon. Největší krizi jsem měl v první polovině třetího okruhu, kdy jsem své šance na uhájení umístění moc růžově neviděl.

Stačil jsi vnímat závodní kulisu v Otrokovicích a na trati?   

Byl jsem zde po dvou letech a musím říci, že se závod posunul o kus dál a to jak organizačně, tak počtem závodníků. Dobrovolníci na občerstvovačkách byli úžasný. Na běhu jsem nemusel ani jednou zastavit, co jsem si zakřičel, to jsem dostal. Pozávodní servis také neměl chybu: vychlazené nealko, zmrzlina, několik druhů jídla od těstoviny přes rizoto, kde si mohl každý závodník sám nabrat, co hrdlo ráčilo. Michalovi Daňkovi a Silvii Valouškové za to patří velké dík. Diváků bylo i díky přibývajícímu počtů závodníků v centru závodu více a dokázali podpořit opravdu každého. Kapitolou samo o sobě byl výkon moderátora závodu Pepína Svobody, který za svůj celodenní výkon má můj obrovský obdiv. Celý den dokázal každému předávat tolik pozitivní energie, že to snad není ani možné.

Co ti prolétlo hlavou na cílovém koberci? Satisfakce?

Ještě před cílovou rovinkou jsem myslel na to, že to musím oslavit s Pepínem, za to jakou mi během závodu předával energii. V samotné cílové rovince mě přepadla obrovská euforie a už jsem se těšil, jak se položím do trávy a nebudu už muset udělat ani krok.

Petr Vabroušek se po nepříliš zdařilých domácích závodech (Czechman, Krušnoman) předvedl ve výborném světle a na domácí trati si dobíhal pro dvanáctý titul v řadě. Co říkáš na jeho úctyhodnou sérii?

Je obdivuhodné, že už 16. let tady Petr kraluje. Když jsem v roce 2012 začínal s dlouhým triatlonem, viděl jsem v Petrovi obrovský vzor a nikdy by mě nenapadlo, že ho budu někdy v závodě prohánět. Petr opět dokázal, že je to pan závodník, a i když zatím neměl úplně ideální sezónu, tak se s tím popral a zaslouženě zvítězil.

Proběhly nějaké oslavy?

Po vyhlášení jsme se kvůli práci ihned vraceli domů. Oslava pro mě byla zastávka na D1 u jednoho nejmenovaného fastfoodu, kde jsme společně s Tomášem Křečkem a Standou Cibulkou doplnili karbohydráty, abychom cestou do Hořovic neumřeli hlady. Oslavy mám v plánu o víkendu i příští týden, protože takový životní úspěch je potřeba zapít.

Kam zamíříš dál?

Dále se chystám na půlku Challenge Poznaň, kam mě pozval můj polský svěřenec. Další víkend pojedu Hamrman sprint, kde by měla vrcholit moje příprava na IM Kalmar, který je pro mě jednoznačně vrcholem sezóny. Tam bych se chtěl porvat o havajský slot. Poté 100% pojedu Klasik Duatlon Příbram, který mám přes kopec a kde budu obhajovat loňské 3.místo.

Chtěl bys ještě něco dodat?

Ano. Největší dojem na mě během závodu  udělal Míra Motejzník, který se stal prvním českým IM bez nohy a smekám před ním pomyslný klobouček. Dále bych chtěl veřejně pogratulovat mému tréninkovému parťákovi Tomáši Křečkovi k prolomení 10 hod. hranice a zlepšení osobáku o 33 minut (čas 9:37) a mému svěřenci Mírovi Mikulovi k prolomení 11 hod i 10 hod hranice a zlepšení osobáku o 75 minut (čas 9:45) a také k nejrychlejšímu běhu absolutně.

Závěrem bych ještě rád poděkoval všem za povzbuzování během závodu a také za gratulace, kterých mi po závodě přišlo mnoho. Dále rodině a přátelům za podporu, bez které by se mi triatlon nedělal s takovou radostí. Nesmím také zapomenout na skvělé fyzioterapeutky Zuzanu Míkovou a Moniku Novákovou, které se starají o mojí před závodní a po závodní regeneraci. Též bych ještě rád poděkovat Láďovi Koželuhovi z Comi Sport Hořovice za to, jak se mi skvěle stará o kolo, protože jsem během tří let naší spolupráce neměl jediný technický problém. Přeji čtenářům Etriatlonu krásné triatlonové léto  a  “anything is possible“.