Rubárna, peklo a nejcennější medaile, shrnula Erbenová titul mistryně světa v terénním triatlonu

Před MS jste za sebou měla výbornou sérii tří vítězství ve Světovém poháru. Věřila jste si na titul?
Nevěřila. V koutku duše jsem si přála medaili, ale ta nejcennější mi přišla nedosažitelná. Říkala jsem si, že když se mi podaří zaplavat jako na Světovém poháru ve Francii, nemusí být soupeřky a tím pádem i medaile tak daleko.

Jak se vám v Haagu líbilo tentokrát? Vloni jste se na tom samém místě stala mistryní Evropy.
Myslím, že s ohledem na to, v jaké lokalitě se závod konal, udělali od loňského roku organizátoři obrovský pokrok. Naštěstí se v rozbouřeném moři plaval jen kilometr, ale popravdě vůbec nevím, kam jsem plavala. Neviděla jsem z vody vůbec nic, jen dvě, tři soupeřky a snažila se plavat stejným směrem jako oni. Biková část byla velice složitá, jely se čtyři okruhy s několika přeběhy pláže s kolem v ruce. Organizátoři si pro nás také připravili nemilé překvapení v podobě přílivu, což nám dost ztížilo jízdu po pláži. Navíc se na pláži pohybovalo velké množství lidí a dětí a pozdější mistr světa Conrad Stolz měl dokonce s jedním nepříjemnou srážku. V tomto ohledu se to pořadatelům moc nepovedlo. A běžecký okruh byl z 90% v hlubokém písku. Žádná rychlost, jen síla a vůle překládat nohy. Ale to byla možná právě moje výhoda.

Takže celkově vám tratě moc neseděly?
No, dá se to tak říct. Byla to velká rubárna a peklo zároveň. Z velké části se jede i běží v písku a já mám raději delší kopce, kořeny, kameny. Tady je písek, zase písek, pak pro změnu mokrý písek a vítr.

Popište nám průběh závodu. Z pohledu výsledků to bylo hodně jednoznačné vítězství.
Z pohledu výsledků asi ano, ale vůbec to tak nebylo. Po plavání jsem byla na 10. místě společně s Renatou Bucherovou, ta mi v depu malinko poodskočila a já jí honila polovinu prvního okruhu na kole. Přitom se mi podařilo předjet několik soupeřek. Pak jsme společnými silami dotáhly na konci druhého okruhu nejdřív Jackie Slackovou, o chvíli později i Lesley Patersonovou. Společně ve třech jsme pak jely jen chvíli, protože Lesley měla v písku daleko větší problémy než já s Renatou. Do třetího okruhu jsme už najížděly jen já s Renatou a s malým náskokem. Ke konci třetího okruhu se mi úplně nechtěně podařilo setřást Renatu. Ještě mě nikdy tak nemrzelo, že jsem někoho urvala. Nebyla jsem si jistá, jestli má cenu jet sama, ale díra tam byla, tak jsem to riskla a i přes hloupý pád asi 2km před koncem kola jsem si vybudovala skoro tříminutový náskok na Lesley. Věděla jsem, že je výborná běžkyně a vůbec si nebyla jistá, jestli mi bude náskok stačit. Jako vždy jsem začala běh volněji a postupně se snažila dostat do tempa. Lesley se v prvním okruhu podařilo stáhnout něco kolem půl minuty, ale to bylo vše a můj náskok zase začal narůstat. Měla jsem skvělé informace od táty, jak to za mnou vypadá. Ale ve vítězství jsem opravdu začala věřit až tehdy, když jsem naposledy vběhla na pláž, což bylo asi kilometr před cílem. A pak už jsem si užívala krásný doběh do cíle.

Zmínila jste, že tam byl s vámi tatínek. Jak moc vám pomohl?
Hodně, opravdu hodně a moc mu za to děkuji. Skvěle připravil kolo, podával perfektní informace a hlavně sehnal speciální gumy na písek. Poděkování patří také Maud Goldsteinové, nejlepší domácí závodnici, která si bohužel při tréninku poranila žebra a závod sledovala jako divák. Ta nám poradila s tlaky pneumatik. Její ochota poradit a pomoct je jen potvrzením toho, že mezi závodníky Xterry vládne opravu velice přátelská atmosféra.

Plánujete nějakou větší oslavu?
Titul s rodinou určitě nějak oslavíme, ale ještě uvidíme kdy. Možná to stihneme před odjezdem na Xterru Italy, možná ne. Každopádně na oslavu dojde. (smích)