Co přesně děláš za práci?

V ČSOB jsem před třemi lety začal na pozici lektora. Teď jsem už skoro dva roky ředitelem pro obchody sítě České pošty v regionu západní Čechy. Prostřednictvím našeho brandu Ery prodáváme produkty i na České poště, já zajišťuju kontrolu a plány, od lektorů po obchodníky. Aby to běželo, jak to má a naplňovali plán. Máme 320 pošt, z toho 15 velikých.

Vystudoval jsi ale FTVS v Praze. Jak ses dostal k financím, proč jsi se nevěnoval víc sportu, trenéřině?

Chvilku jsem zkoušel přes alltraining trénovat na internetu. Mám FTVS, ale pedagogický obor, což je hodně podobné lektorské práci. Proto mě vzali. Přišel jsem na výběrové řízení do Poštovní pojišťovny, po roce se to měnilo a pak jsem uspěl podruhé. Jen se to propojilo. Dál už v bance ukazuješ to, co umíš. Nezáleží přesně na vzdělání.

Proč se tolik triatlonistů uplatní zrovna ve finančním sektoru? Honza Kovalovský dělá pro Patria Direct, velká trojka René Milichovský, Honza Strangmüller a Štěpán Chroustovský u Partners…

Jsi zvyklý podávat výkon. Ve finančnictví pořád o něco bojuješ. Psychicky to taky souvisí, máš kam jít výš, můžeš si vydělat, někam se dostat. Triatlonista většinou nic moc neměl. Jsme rvaví a umíme se prosadit. Spousta kluků od triatlonu se dobře uplatnila i jinde.

V bankovním dresu jsi spolu s Petrem Burešem a Martinem Kosobudem vidět na velkých městských bězích, kde během vyděláváte na dobročinné projekty. To je nová motivace?

Byli jsme s Martinem (Kosobudem), ředitelem, který má na starosti obchodní manažery, na kole a domluvili se, že pomůžeme běhu pro dobrou věc. Přispívá celá banka za každý uběhnutý kilometr. Pro fond Klíček jsme nasbírali ještě něco navíc od zaměstnanců. I s Pepou Horčicem jsme měli v bance přednášky o běhání. Nutí nás to trochu se připravit, pořád něco děláme.

Ty výkony nejsou špatné.

Naposledy jsem dal desítku při Mattoni Grand Prix za 36:58, což na to, co trénuju, je docela dobrý. Dřív bych řekl strašný. Běželi jsme maraton okolo 2:46, Burák za 2:40.

Běhání teď tvoří tvoji hlavní tréninkovou náplň?

Žiju v Plzni, pracuju taky často v Praze. První rok, když jsem dělal lektora, jsem ještě závodil v triatlonu. Teď už to moc nejde. Pod devět hodin se nedostanu. V práci, myslím. K tomu víc starostí, odpovědností. A taky jsem línej. Jel jsem jen Xterru v Ostrově, tam jsem měl defekt. Pak český pohár v Táboře, ale pršelo a já se bál. A ještě Vary open, tam jsem byl pátý. Něco jsem přibral, nejsou to vrcholové výkony.

Byl jsi v reprezentaci, ale vrcholovou scénu opustil tak nějak potichu, nepozorovaně.

V roce 2010 jsem to utnul. Změnil jsem zaměstnání, přišla jiná motivace, měl jsem i lepší plat. Naposledy jsem jezdil za německý tým Hansgrohe, kde byl i olympijský vítěz Frodeno a další. V celé bundeslize jsem skončil šestý, dokonce i před Frodenem, ale pak tým skončil. Už jsem neměl další stimul. Tady mě to nebavilo, na svěťáky už nebylo.

Opravdu německé a české tri-prostředí dělí taková propast?

V Německu se mi dařilo. Tam vládl úplně jiný tvrdší režim. Dobře zaplatili, ale na závodě jsi musel být čtyři dny před startem. Za to jsi měl všechno zajištěno, stoprocentní podmínky. I doma jsem měl podporu, ale někde jsem udělal chybu. Byly tam rezervy v regeneraci, v přístupu. Neměl jsem trénovat sám, já potřebuju větší skupinu. Nejlepší výsledky jsem dosáhl po společném soustředění. Já sám se nedokázal tolik zlomit.

Tak vypadá realita špičkové přípravy po celém světě.

Budoucnost je ve vytvoření skupiny. Podívej na Brownleeovce, bráchově se hecují spolu, k tomu přitahují další, je tam teď Slovák Varga s nima. Tak to mají postavené i Němci, už dřív za Honzy Řehuly se tak trénovalo v Austrálii. Jen snad Filip Ospalý se dokáže připravit sám.

 Z předních pozic výsledkových listin se vytratil i tvůj brácha Jaroslav. Rozpadla se vaše silná karlovarská bašta?

Snaží se, ale už to není ono. Trénovali jsme spolu, já se pak odstěhoval do Plzně. Nemá už s kým. A taky pracuje, dělá vzorkaře ve vodárnách ve Varech. Vojta Dědek taky odešel studovat mimo Vary. Nefunguje tam žádný klub, je to škoda. Nejsou lidi. Třeba se to vrátí za pár let, až budeme starší a mít svoje děti a zase víc času.

Jak sleduješ dění na české scéně?

Výkonnost ve světě jde strašně rychle nahoru. Český svaz je na dobré cestě, ale je to malý sport ve srovnání s Německem a světem. V roce 1992, když jsem začínal, cítil jsem tady podobnou atmosféru jako venku, deset patnáct jmen na závodech, diváci, ceny. Pak to šlo pomalu dolů. Éra vrcholného triatlonu tady skončila, na čemž se podepsal i ekonomický vývoj. Ze stotisícových výher zbyly desetitisícové, spadlo to všechno. Podnikatelé myslí víc na sebe, nepustí ty peníze, je to složitější. Vidím to i v bance, ze sportovních akcí se ti nevrátí nic. Kdo něco dá, musí mít k tomu sportu vztah.

Co jsi cítil při olympiádě v Londýně? Nadešel čas tvé generace, mohl jsi tam být společně s Honzou Čelůstkou, nebo Přemkem Švarcem, na mezinárodní scénu jsi přece prorazil dřív než oni.

Zkoušel jsem to před Pekingem 2008, mohl jsem tam být. Závodil jsem na světácích, v Madridu. Ale nikdy jsem nevyplaval a patnáctý běh mi už nepomohl. Bylo to špatným tréninkem, ale já už jsem pak trošku rezignoval.