Občas musím kolem sebe udělat bublinu, říká Tereza Zimovjanová

11.05.2021 -
Triatlonové reprezentantce Tereze Zimovjanové se vloni velmi dařilo, na domácích kolbištích sbírala podiová umístění a ve světové konkurenci sbírala cenné zkušenosti. Pod vedením trenéra Daniela Noaha má čerstvě za sebou soustředění na Tenerife a těší se na první mezinárodní závody. A jak říká, občas se proti předsudkům, musí zavřít do bubliny. Více v rozhovoru

Začněme loňskou sezonou, hodně poznamenanou rušením závodů kvůli pandemii. Jaká byla pro tebe? 

Loňský rok byl pro mě i přes covidovou situaci super. Vylepšila jsem si své nejlepší umístění v závodě Světového poháru, nejdříve na 25.místo v Karlových Varech a poté až na 11.místo ve španělské Valencii. Jako velký úspěch jsem také brala vítězství na MČR ve sprint triatlonu, kde jsem v Brně jela závod sama na špici s Laurou Lindemannovou, momentálně nejlepší německou triatlonistkou, a pak jsem brala celkové druhé místo a titul mistryně ČR před Péťou Kuříkovou i Vendy Frintovou. Byl to pro mě velký pocit, stát na bedně „uprostřed“ mezi těmito dvěma skvělými českými tri ženami, byla to velká pocta a až jsem z toho byla trochu nervózní. Také jsem byla čtvrtá na Evropském poháru v Olsztynu, což bylo mé nejlepší umístění na Evropském poháru. Celá minulá sezóna byla vážně super, s Danielem (trenérem) jsme vlastně asi skvěle odhadli trénink, a téměř celou sezónu jsem podávala super výkony. Asi největším zážitkem pro mě byl domácí „svěťák“ ve Varech, kde jsem jela na kole docela dlouho v prvním balíku s největšími hvězdami světového triatlonu jako Flora Duffy nebo Georgia Taylor-Brown. To mi i trochu dalo sebevědomí, že můžu vyplavávat a odjet kolo s úplnou špičkou světového triatlonu. Plus všichni podél tratě hrozně moc fandili, vážně jsem si to hrozně užívala a bylo super „se předvést“ aspoň trochu takhle na domácí půdě. 


Co všechno ještě pro tebe bylo jiné v tréninku a závodech oproti minulým „normálním“ sezonám? 

Vlastně už od března jsem měla naplánované závody, a nakonec se jelo poprvé něco až v červenci. Covid “začal” zrovna když jsme byli v únoru na vysokohorském soustředění s Honzou Volárem v italském Livignu, odkud jsme pak trochu prchli do Česka, kde se to zatím, na rozdíl od Itálie, která právě v první fázi na tom byla nejhůř, moc neřešilo. Tak nějak jsem ale čekala, že se to rozjede za chvíli i u nás. První dva týdny jsme se ségrou třeba nevyšly z bytu, takže jsem jezdila jen na trenažéru a dělala nějakou domácí posilovnu. Popravdě jsem si ale také dost odpočinula. To mě covid naučil nejvíce – trénovat méně je vlastně více a nemá cenu se nějak „dřít“, když jste unavení. Velkou část jarní karantény jsem pak bydlela odstěhovaná na chalupě, kde jsem měla absolutní klid na kolo i běh. Na vesnici je deset stálých obyvatel, leží v Sudetech v Ústeckém kraji, takže proti turistické a občas stresující Praze to byl velký rozdíl. Skoro žádné auta, hluboké lesy, žádní lidé. Hrozně mě to bavilo, a i když jsem trénovala sama, teda občas se někdo z rodiny přidal, tak jsem zvládla dost tréninku, úplně v klidu, bez stresu z nějakých závodů, očekávání. Myslím, že tahle jarní covidová „pohoda“ byl takový základ mých letních úspěchů v závodech.

Sice se neplavalo – později jsem měla díky reprezentaci možnost se připojit dvakrát týdně na trénink na bazénu v Podolí – ale mě jako bývalému plavci tohle tolik neublížilo, možná i naopak, měla jsem najednou více času trénovat běh i kolo. Také si myslím, že mám za roky plavání opravdu naplaváno do „aleluja“ a asi mi stačí i méně plaveckého tréninku, než ostatním triatlonistům. 


Nedávno ses vrátila ze soustředění na Tenerife. Jak ho hodnotíš? 

Úplně super! Už v lednu jsem hned po Novém roce byla na Kanárských ostrovech a popravdě jsem už ani další soustředění v teple neplánovala. Pak jsem jednou v březnu byla u mého fyzioterapeuta a ten mi říká, „Prosim tě, proč nejedeš někam do tepla, co tady?“ Tak jsem si uvědomila, že tu je zatím ještě docela pořád mizerné počasí, a když mám letos dobré zabezpečení, tak proč bych nejela na chvíli trénovat na nějaké triatlonu přívětivější místo, kde toho odtrénuji třeba i víc a lépe. Mě občas stačí takový náhodný impuls, a jsem schopná rychle změnit plány. Vymyslela jsem si Tenerife, které mě už nějaký čas lákalo, ale kde jsem teda zatím nikdy nebyla, takže to byl asi trochu risk, ale věděla jsem, že tam jezdí trénovat třeba slovenská repre a pamatovala jsem si, že tam dřív jezdili i třeba Brownleeci, takže to přece nemohlo být úplně špatné místo na trénink… udělala jsem si trochu rešerši ostrova (kde běhat, jezdit, plavat, kde je dráha, kde je měkké na běhání…), všechno si zabookovala a odjela. Bydlela jsem ve vesničce Vilaflor asi v 1400 metrech nad mořem, s nekonečným počtem super stezek na běhání, velkým kopcem na kolo, a plavat jsem jezdila k moři nebo do moře. Měla jsem hrozně milé nájemníky, u kterých jsem bydlela, v zahradě mi rostly pomeranče… to asi nemá s triatlonem co společného, ale bylo to tam opravdu malebné a zase mi to dalo nějaký klid na trénování. Na poslední týden mi přijel kouč Daniel, předtím jsem trochu trénovala se slovenskými holkami a nebo Kubou Markem z Brna, kterého jsem potkala po příletu na letišti. Na poslední týden přijeli i ségra a rodiče, bydleli u moře a na konci jsem s nimi taky strávila nějaký čas, tak mi to přišlo vtipný, mít takovou „výpravu“ na soustředění, ale zároveň to bylo i fajn zázemí a společnost. Ve výšce jsem toho ale odtrénovala dost a vzhledem k závodům v květnu a v červnu si myslím, že jsem to i docela dobře načasovala. Tak uvidíme. 


Jak dlouho se věnuješ triatlonu a které dosavadní úspěchy stavíš nejvýš? 

První triatlon jsem si zkusila v 17 letech, ve druháku na střední, a to jsem zatím ještě pouze plavala. Ve třeťáku jsem pak byla pozvaná na první triatlonové soustředění… to mi bylo 18, tak to beru jako začátek triatlonového trénování, i když až do konce střední jsem byla hlavně plavcem a více než polovina mého tréninku bylo plavání. Asi jsem teda začala „pořádně“ dělat triatlon v prváku na VŠ, takže když mi bylo asi kolem 20 let. Největší úspěch… pro mě je hlavní, že mě to baví, že mi můj trenér rozumí a je schopný mi sestavit trénink, který mi vyhovuje a hodně se z něj zlepšuji. Pro mě je největší úspěch asi najít balanc, mezi trénováním, stravou, odpočinkem, nějakou další mentální aktivitou… a také byl velký úspěch dodělat vysokou školu v USA, to mi taky hodně dalo. Výsledkově si asi nejvíce cením celého minulého roku, protože mi ukázal, že jdeme s trenérem dobrou cestou a že je naše spolupráce efektivní a funkční. 

V korona období bez závodů se mnoho sportovců potýká s motivací do tréninkové práce. Máš nějaký recept, aby se neztratila chuť a nadšení? 

Mně osobně se „za korony“ trénuje skoro lépe než bez korony. Asi je to i dost tím, že žiji v Praze, skoro každý den jezdím přes centrum, a třeba právě „davy turistů“ mě vlastně každým rokem více a více vyčerpávaly. Teď se mi tu třeba žije mnohem lépe, i když mi je jasné, že tenhle stav tu také nebude navždycky. Motivaci jsem neměla asi jen na začátku, když to chvíli bylo takové nervózní, co vlastně bude. Ale jak jsem již napsala, mě ten sport hlavně baví, trénovat mě baví. Baví mě se zlepšovat. Závodit mě taky baví, ale sama jsem věděla i vím, že mám ještě velké rezervy, kam se můžu výkonnostně posouvat. Proto mi vůbec nevadilo dlouhodobě hlavně trénovat – aspoň jsem měla pocit, že můžu ostatní trochu „dohnat“, díky dlouhodobému, pečlivému, neuspěchanému tréninku. Covid mi dal pocit, že není kam spěchat, nemám žádný skluz, nemám „být už přece někde jinde“. Jsem tam kde jsem, a pomalu se, když tomu budu věnovat pečlivě každý den, posunu dál. Krok za krokem. Taky vím, že jsem s tímto sportem začala vlastně o dost později, než třeba ostatní! Popravdě, nemám ráda, když vám někdo říká, že jste na svůj věk „pozadu“, „pomalý“, „měli být někde jinde“ – každý je přece individuální případ a rozvine se v jiném tempu než někdo další. Vlastně je to hrozně demotivující. Zbytečný tlak, kvůli kterému lidé pak třeba skončí, a nebo se stresují, místo toho, aby v klidu, pilně, postupně každý den trénovali, a třeba se „vyloupli“ o pár let později. Občas kolem sebe musím udělat takovou bublinu, když na takové věci v Česku narazím. 


Jak vypadá tvůj současný trénink? Kolik hodin zvládneš za týden a na co se s koučem zaměřujete? 

Trénuji většinou okolo 15 hodin týdně, občas k dvaceti, na soustředění občas trochu přes dvacet. Dřív by mi to přišlo málo, a měla bych pocit, že mám odtrénovat přece víc. Jenže to jsou jen čísla. Pro mě není zásadní, jestli mám za týden třicet hodin tréninku, pro mě je hlavní to, že jsem každý trénink odtrénovala co nejlépe, soustředila jsem se na něj, dala jsem mu vše, neodflákla to, byla na něj psychicky i fyzicky připravená. Jen tak vím, že mi ten trénink k něčemu byl. Když mám za sebou týden, kdy jsem byla schopná všechno takto, kvalitně, odtrénovat, tak jsem já i kouč spokojení. Nepraktikujeme takzvané „junk miles“, tedy najezdit, naběhat, naplavat co nejvíce kilometrů, které vám reálně ale k ničemu nebudou, třeba spíše naopak. Vlastně je to i takový trénink ega, spokojit se s „méně“! Méně je pro nás více a kdykoliv se necítím, můžu si dát volno, i několikadenní, dokud nebudu opět připravená na trénink. Kouč je pro mě obrovská podpora, řešíme trénink opravdu do detailu a denně spolu komunikujeme. Pracuje s mým feedbackem, dáváme do tréninku i hodně moje nápady. Umí mě přesvědčit a hlavně mi vysvětlit, k čemu mi který trénink je. Jinak bych mu to pořádně neodtrénovala.

Trénink musím skloubit s prací, kterou mám ale hlavně na dálku, což je pro mě úplně super. Každý den mi zabere nějaký čas, ale naučila jsem se to zvládat. Budu mít tu samou práci už dva roky, se zaměstnavatelem vycházíme super, takže jsem spokojená, že to klape. Minulý půlrok jsem zkusila ještě „návrat do školy“, ale po pár týdnech jsem viděla, že to už nejde zvládat – nějaký trojúhelník práce, sport, škola – takže jsem ji po semestru a zkouškách zase opustila. Až budu mít čas na školu, tak se do ní ráda vrátím, ale teď bych akorát musela šidit třeba právě triatlon, a to určitě nechci. Triatlon je teď má priorita. 

Jaké jsou tvé letošní plány a cíle? 

Tak asi jako minulý rok, nějaký mix českého poháru, evropského poháru, světového poháru. Taky bych ráda zkusila zajet nějaké WTS – teď už jsem na startovce na WTS Leeds co bude teď v červnu, tak už se těším. Také pojedu asi nějakou německou Bundesligu, kde mě to taky baví, a mám super tým, se kterým závodím už čtvrtým rokem a vždy je s nimi zábava.


 

 

 

Hodnocení:
Přečteno 1645x
RUBRIKY ČLÁNKŮ
AKTUÁLNÍ ČLÁNKY
27.9.21Drsná trať Čechy nezlomila. Dva jsou na ME v terénním triatlonu v elitní desítce
19.9.21Na žamberském duatlonu se stali mistry Soukup a Mitisková
16.9.21Potvrdil jsem si, že moje výkonnost stále stoupá, říká Tomáš Řenč po MS v dlouhém triatlonu
7.9.21Mám teď motivaci to nezabalit a trénovat dál, říká vítěz Pilmana
2.9.21Je super být mezi lidmi, co jsou stejní blázni, říká Jiří Prášek
1.9.21Česká a švýcarská radost zn.: Giagathlon. A co bude dál?
26.8.21Boj na dvou frontách: pojede se o tituly ve sprintu i ve středním triatlonu
24.8.21Při finálovém závodě Mistrovství světa se čeští triatlonisté pohybovali kolem 30.místa
20.8.21Triathlon Most má potenciál evropského formátu, říká vítěz Jakub Langhammer
18.8.21Je tu Giga-víkend! Gigathlon se vrací do Mělníka